Šestnáct nominací na cenu Grammy, z nichž pět přetavil ve vítězství, od roku 2011 člen blues Hall of Fame, člověk, který měl jeden z prvních signature modelů Fender Stratocaster, inovátor, který spojuje blues s mnoha jinými žánry a vydal přes dvacet alb… to je ROBERT CRAY. Po delší době opět zavítal do Prahy a své umění předvedl v Lucerna Music Baru.
Doprovodná kapela šlapala jako dobře namazaný stroj. Aby také ne, když spolu hrají už pěknou řádku let. Za bicími seděl Les Falconer, který je v kapele s různými přestávkami dvacet let. Rychlé písně tlačil dopředu, pomalé rozhoupal tak, jak se od muzikantů zpoza Velké louže očekává. Bylo jedno, jestli hrál paličkami normálními, filcovými nebo si vzal štětky. Co tam mělo být, to tam bylo a se zpíváním vokálů také neměl žádný problém. Na baskytaru mu sekundoval Richard Cousins a myslím, že takový “spodek“ by si přál mít v kapele každý. Bosý (s nalakovanými nehty na nohou) se na koberečku pohupoval do rytmu a stále žvýkal. S R. Crayem se zná od roku 1969, kdy spolu začínali. Po delší pauze, kdy žil v Curychu, se vrátil, což je pro kapelu určitě dobře. Střídal nástroje tak, aby v písni bylo zvukově to, co tam má být, a stejně to bylo i s hraním. V pomalých písních ukazoval staré dobré pořekadlo, že “v blues jsou muzikanti placeni za to, když nehrajou“, v rychlých se mu prsty jen kmitaly. Opravdu výborný spodek. Klávesové nástroje obsluhoval Dover Weinberg, který je v kapele posledních deset let, ale také hrával s R. Crayem již na konci let sedmdesátých. Hrál na Hammondky, které doplňoval syntezátorem Yamaha MOTIF XS8. ROBERT CRAY střídal čtyři “své“ stratocastery, které hnal přes kombo Fender Vibro King nebo dvě sestavy od firmy Matchless (pravděpodobně hlava Matchless Clubeman 35 a bedna 4 x 10). Zvuk pěkný, jen pro ty, co stáli hned pod pódiem proti bednám, asi dost silný. Fender Stratocaster signature model ROBERT CRAY je kombinací dvou stratocasterů, na které Cray hrával předtím, konkrétně ’58 a ’64 - krk zkombinovaný z obou, speciální snímače, zlatý hardware. Možná škoda, že nehrál i na “plechového telecastera“ od Jamesse Trussarta, kterého má také. ROBERT CRAY vlastní kytaru, kterou J. Trussart vyrobil ve Francii ještě před tím, než se přestěhoval do Los Angeles. Dnes se tento model jmenuje Steelcaster, ale tehdy to byl ještě Steel Devilles.
Koncert začal několika písněmi brněnský bluesmann Jan Fic a pak už za svitu baterek nastoupil na setmělé pódium ROBERT CRAY Band a začal hrát Anything You Want, která je titulní písní alba That's What I Heard. Turné je propagací tohoto alba (které sice vyšlo již v roce 2020, ale ze známých důvodů nemohlo být na živo představeno dříve), mohlo to tedy vypadat, že ho přehrají od začátku do konce. Nikoliv, byla to jediná píseň, která z That's What I Heard zazněla. Hned druhá byla Where Do I Go From Here a ta je z alba Bad Influence z roku 1986. To bylo naopak nejstarší, ze kterého zazněly písně – ještě pak Phone Booth, jako první přídavek. Je zajímavé, že z alba, které u šatny prodávali, zazněla jen ta jedna skladba, když z pěti starších hráli skladby po dvou. Jako třetí byla Fix This z Nothin But Love (2012) a ze stejného alba pak byla i devátá v pořadí Won't Be Coming Home. Z alba Twenty (2005) zaněly Two Steps From The End jako čtvrtá a jako desátá pak It Doesn't Show. Protože v každém jazyce by měla být skladba Kuře v …, tak jako pátá zazněl “valčíček“ Chicken In The Kitchen z alba This Time (2009). Hned po ní byla pomalá Deep In My soul ze (skoro) stejnojmenného In My soul (2014) a ze stejného alba pak ještě You Move Me jako jedenáctá. Dvě písně byly ještě z alba ROBERT CRAY & Hi Rhythm (2017), a to You Had My Heart jako sedmá a You Must Believe In Yourself, která celý set uzavírala, jako čtrnáctá. Po jedné pak byly I Shiver (album Shame + A Sin, 1993), Enough For Me (Some Rainy Morning, 1995) a klasika Sittin' On Top Of The World. První přídavek byla již zmíněná Phone Booth a druhý pak Time Makes Two z alba Time Will Tell (2003). Pak se již nekompromisně rozsvítilo, začala hrát reprodukovaná hudba a technici uklízet pódium.
Muzikantské výkony skvělé, aranže trochu jiné než na deskách, některé skladby byly rychlejší, ale to je pro živé hraní asi nutností, dobře namíchané skladby jako průřez celou tvorbou. Pět cen Grammy je znát… tak snad zase někdy příště.
Fotoreport z koncertu si prohlédněte zde: https://worldstars.eu/fotoreporty/r...