V pondělí 27. července vystoupila v Divadle Hybernia americká hvězda blues Shemekia Copeland. Napsáno o ní už bylo skoro vše… dcera slavného otce Johnnyho Copelanda – držitele Grammy a člena bluesové Hall of Fame, který hrál třeba s Albertem Collinsem, Robertem Crayem nebo Stevie Ray Vaughanem. Po jeho boku stála poprvé na pódiu, když jí bylo osm let. A nebylo to nikde jinde než ve slavném newyorském Cotton Clubu. Koncertovat začala v šestnácti, první album vydala v osmnácti… od té doby jich vydala deset (v srpnu vyjde jedenácté). Odehrála tisíce koncertů po celém světě, vystupovala pro americké vojáky v Iráku a Kuvajtu i pro prezidenta Obamu a jeho ženu v Bílém domě. Na pódiu stála s takovými bluesovými hvězdami, jako jsou BB King, Buddy Guy nebo Bonnie Raitt. Ale její žánrový přesah je mnohem větší, proto zpívala také s Carlosem Santanou, Dr. Johnem, Keithem Richardsem, Mickem Jaggerem, Gary Clarkem a mnoha dalšími. Pětkrát byla nominována na cenu Grammy, cen blues Music Awards a Living blues Awards má nepočítaně. Dcera Koko Taylor jí v roce 2011 předala “korunu Koko Taylor“ a byla jmenována královnou blues. Shemekia Copeland ale nehraje dřevní blues, je to směs snad všech amerických stylů, a Shemekia mě opět přesvědčila, že americká muzika je (s mírnou nadsázkou) jen jedna. Tady bych si dovolil jednu malou úvahu… desky, hlavně ty pozdější, Shemekie Copeland mi v něčem hodně připomínají ranné desky country hvězdy, a pětinásobné držitelky Grammy, Wynonny Judd (a není jediná z tohoto ranku). Hodně twangový zvuk kytar i podobné aranže. Jistě, jedna má na albech více bluesových písní, druhá countryových, ale je dost písní, které by se daly vyměnit a myslím, že by to nezaskočilo fanoušky ani jedné z nich. Obě jsou děti slavných rodičů, své žánry dalece přesahují a vystupují s mnoha různými umělci a spolupracují s podobnými lidmi… třeba se Stevem Cropperem spolupracovaly obě. To už není náhoda a je vidět, že základní americké styly se hodně propojují a čerpají jeden z druhého. A to je (aspoň dle mého) dobře.
Večer otevřel anglický performer Justin Lavash, od roku 2004 žijící v Česku, s brazilskou bubenicí Paulou Nozzari. Odehráli šest písní a myslím, že Justin jasně ukázal, proč spolupracoval například s Monikou Načevou, Vladimírem Mertou, Michalem Horáčkem nebo Lenkou Dusilovou. Jeho prstová technika hry na kytaru (s prstýnkem na palci) je ojedinělá a myslím, že hodně lidí nechápalo, co vše se svým nástrojem od žamberských BSG předváděl. Příjemných pětatřicet minut směsice blues, folku a jazzu… od každého si tam člověk našel něco
Po krátké úpravě pódia nastoupila kapela a po krátkém intru přišla hlavní hvězda večera. Začali písní Barefoot In Heaven, což opět svědčí o již výše napsaném. Je to píseň texaského country zpěváka Raye Wylieho Hubbarda a jen to ukazuje, že pokud je píseň dobrá, je úplně jedno, v jakém stylu byla napsána a dá se hrát v jakékoliv aranži. Shemekia ji nahrála na svém posledním albu Done Come Too Far (2022). Setlist byl sestaven docela zajímavě, zazněly písně z prvních dvou a posledních tří alb. Alba vydaná mezi lety 2002–2015 zastoupena nebyla. Třináct písní a přídavek, kdy první půli dominovala novější tvorba a té druhé ta starší. Pomalé skladby střídaly rychlejší a Shemekia dokazovala, proč je považována za královnu blues své generace. Plný hlas a technika zpěvu je jedna věc, ale zazpívat to tak, že vám posluchači věří každé slovo je věc druhá. A to dělá hvězdy. Procítěný projev, uvádění skladeb, chování na pódiu… vše mi připadalo přirozené, ať mluvila o věcech veselých či smutných, o své nemoci, výchově syna, hraní u prezidenta Obamy nebo babičce zpívající v kostelním sboru. A dle reakcí publika jsem nebyl sám. Své udělala také kapela, dokonale sehraná parta výborných muzikantů. Dva kytaristé, basa a bicí. Na Fender Stratocaster s “F“ otvorem a jen dvěma ovládacími potenciometry hrál Arthur Nielson – newyorské kytarové eso, který hrál s lidmi jako jsou BB King, Buddy Guy, Albert King nebo fenomenální kytarista Danny Gatton a natáčel s Popa Chubbym. Nevím, jak byla jeho kytara zapojená, ale zvuk, který vycházel z aparátu Fender se čtyřmi 10“ reproduktory byl famózní… ač je to hlavně o technice a tvorbě tónu. Se Shemekií se potkali před 27 lety na jam sessionu, o rok později s ní nahrával její první album a stal se nedílnou součástí její kapely. Hraje
v kombinaci trsátko prsty a vládne všemi styly, což dokazoval při countryovém konci ve Walk Until I Ride, boogie Tough Mother z připravovaného alba Blame It On Eve nebo v Beat Up Guitar, kdy doprovázel zpěv sám slide doprovodem. Používal twangový zvuk, který moc nekreslil. Od toho tam byl druhý kytarista Ken ‘Willie‘ Scandlyn, známý třeba ze spolupráce s Ry Cooderem. Také měl Fender Stratocaster (ten už vypadal normálně), aparát Fender se čtyřmi 10“ reproduktory, ale zvuk měl více zkreslený. Hrál více slide do doprovodů a v mnoha písních dával kapele jižanský šmrnc. Basista Kevin Jenkins je muzikant mnoha žánrů. Spolupracoval s různými interprety, se kterými předskakovali takovým ikonám, jako jsou BB King, Eric Clapton, Tina Turner, Joe Cocker, The Police nebo Michael Jackson… docela různorodá směska. Hrál na Precision Bass od firmy Greco a bylo vidět, že muziku hodně prožíval. V kapele je devatenáct let a všichni asi dobře vědí, proč si tohoto basistu s vytříbenou technikou držet. Že všichni tři zpívali, a dobře, asi není nutné podotýkat… to je u amerických kapel jakýmsi standardem. A jen si opět postesknu… škoda, že stejný standard není i na druhé straně Atlantiku. Za bicími pak seděl Dan Hickey. Tento bubeník hrající v obráceném gardu je ve skupině služebně nejmladší, když nahradil Robina Goulda, ale s Arthurem Nielsonem se zná a spolupracuje několik desítek let. Muzika byla výborná, snad jen Arthur Nielson byl dost nahlas a v doprovodech přehlušoval druhou kytaru. Je to sice kytarista, jejichž styl a zvuk mám nejraději, ale stejně mi to trochu rušilo jinak dokonalý celek... a to jsem se ještě před půlkou přesunul až dozadu, protože ve druhé řadě jsem seděl přímo proti jeho kombu. Ale nebylo to jen tím, byl dost nahlas i vzadu.
Čas ubíhal a při šlapající gospelové Stand Up And Testify, uvedenou právě vzpomínkami na kostelní sbor babičky, už část publika sedět nevydržela a začala vstávat. Bylo vidět, že si to užívají všichni, jak diváci, tak kapela… tak nějak si představuji ty nedělní mše s gospelovým sborem, jak je zobrazují některé filmy. Všichni se náramně baví. V poslední písni Ghetto Child odzpívala Shemekia jednu sloku bez mikrofonu. Nutno říci, že skvěle, její zpěv byl slyšet v celém sálu (to už jsem seděl úplně vzadu) a byl stále tak plný, jako přes mikrofon. Potlesk ve stoje byl logickým vyústěním večera. Publikum se samozřejmě jen tak nevzdalo a muzikanti se po chvíli vrátili, aby zahráli ještě It’s 2 A.M. jako přídavek, který završil hodinu a půl trvající vystoupení. Opět skvělý počin agentury Liver Music… jen houšť.
Setlist:
1) Barefoot In Heaven (Done Come Too Far, 2022, 8/12)
2) Clotilda’s on Fire (Uncivil War, 2020, 1/12)
3) Ain’t Got Time For Hate (America’s Child, 2018, 1/12)
4) It’s My Own Tears (Wicked, 2000, 13/13)
5) Nobody But You (Done Come Too Far, 2022, 12/12)
6) Walk Until I Ride (Uncivil War, 2020, 2/12)
7) Great Rain (America’s Child, 2018, 4/12)
8) Too Far To Be Gone (Done Come Too Far, 2022, 1/12)
9) Beat Up Guitar (Wicked, 2000, 6/13)
10) Tough Mother (z nového alba Blame It On Eve, které vyjde v srpnu)
11) Has Anybody Seen My Man (Turn The Heat Up!, 1998, 9/14)
12) Stand Up And Testify
13) Ghetto Child (Turn The Heat Up!, 1998, 7/14)
Encore) It’s 2 A.M. (Wicked, 2000, 1/13)