V úterý 21.5. jsme do Lucerna Music Baru mohli zajít na Reverend Peyton’s Big Damn Band, které přivezla agentura Liver Music. Přiznám se, že jsem je nikdy předtím neviděl, a vlastně donedávna ani neznal, tak jsem zapátral a trochu je naposlouchal. Trio z Brown County v Indianě hrající country blues, roots music a delta blues vzniklo v roce 2004. Složení kytara, bicí a valcha sedí nejvíce na to mississippské delta blues, kdy velmi často hraje pouze duo kytara a bicí, ale vliv jiných stylů byl z nahrávek patrný. Josh “The Reverend“ Peyton se narodil 12. dubna 1981 v městečku Eagletown v Indianě. Na kytaru začal hrát ve dvanácti letech, kdy od otce dostal první kytaru značky Kay. Muzicírovali doma s mladším bratrem Jaymem, který začal hrát na bicí. Po promoci se u Joshe objevily problémy s rukama a doktoři mu řekli, že už nikdy na kytaru hrát nebude. Nevzdal to a po operaci se ke kytaře vrátil, začal hrát prstový styl a používat bottleneck. V té době také potkal Breezy, která si koupila valchu a začali spolu psát písně. Ano, tu Breezy, která na valchu hraje v kapele dodnes a je Joshovou manželkou. Komentáře slibovaly show, velmi často nazvanou až cirkusem, ale zároveň slibovaly virtuozitu muzikantů. Byl jsem zvědav.
“The Reverend“ střídal sedm kytar od rezonátorových – “plechové“ i dřevěné National, přes “Gibsonky“ Epiphone a Harmony, až po elektrickou Daddy Mojo Ozark v perleťově zeleném provedení, které všechny žene přes hlavu Sears Silvertone Twin Twelve 1484 do bedny se dvěma dvanáctipalcovými reproduktory. Tady bych se zastavil u jedné vychytávky. Každá kytara už je napojena na kabel, který vede do ekvalizéru na pedalboardu. Ano, docela velký pedalboard, kde jsou ale vlastně jen desetipásmové ekvalizéry MRX EQ pro každou kytaru. Minimum místa pak zabíraly kompresor Origin Effects Cali76, overdrivy Golden Horse a Electro-Harmonix soul Food, ladička a přepínač kytar. Zajímavé řešení.
Krátce po osmé se na obrazovce nad pódiem rozzářil název kapely nad americkou károu s nápisem Dirty Hustling na espézetce a nastoupili muzikanti. Kromě již zmíněného manželského páru to byl ještě bubeník Jacob Powell, který díky své hubené postavě, dlouhým vlasům a pruhované košili vypadal jako z konce šedesátých let. Rozjeli to skladbou My Old Man Boogie, což je první skladba jejich prvního alba Big Damn Nation z roku 2006. Na pódiu to žilo i ve třech a bylo vidět, že hraní je náramně baví. Jenže pak “The Reverend“ všem oznámil, že je nemocný a nemůže moc zpívat. Na první písni to nebylo poznat, druhá mi přišla také v pohodě, ale asi problémy měl. Pauzy mezi písněmi se natahovaly a vznikal jakýsi, možná improvizovaný, workshop prstového stylu. Publiku bylo vysvětleno, že palec pravé ruky je kapelním basákem, a vše bylo následně ukázáno. Některé písně byly hrány jako instrumentálky bez zpěvu, ale to byla, aspoň pro mě, trochu nuda. Řekl bych, že zase taková virtuozita tam nebyla a písně jsou založeny právě na tom, jak jsou zazpívány a kytara je jen doprovod. Basování palcem je jedna věc, a ne jednoduchá, ale je také rozdíl ťukat palcem rytmus na poslední strunu na kytaře naladěné do akordu nebo hrát pěknou průběžnou basovou linku. Tu sice ukázal, s patřičným vysvětlením, ve skladbě Peter Gunn od Henry Manciniho, ale hrát třikrát dokola jen to samé základní téma… nevím, tu skladbu už jsem viděl hrát mnoho lidí a dají se s ní dělat opravdu zajímavé věci. A velmi podobně vypadaly všechny ostatní písně hrané jako instrumentálky. Byl to model velmi podobného tématu hraného dlouho do kola, jen pokaždé s jinou písní přišla jiná kytara. Navíc mi tóny splývaly do jedné velké koule, a ač jsem vyzkoušel několik míst v sále, bylo to všude stejné. Myslím, že to nebylo zvukem, jen tím, že tónů tam bylo zbytečně moc. Rozdíl mezi zpívanými písněmi, které zajímavé byly, a instrumentálkami byl pro mě propastný. Ale muzikanti se bavili a publikum celkem solidně zaplněného sálu taky. Jedna americké polka za druhou, grimasy, a hlavně Breezy se svou valchou, to se opravdu nevidí každý den. Byla to taková dobrá tancovačka amerického jihovýchodu, kde se lidí baví a musí se hrát a tancovat hodně rychle, aby se do vás mezi bažinami nepustili komáři. Na koncertní vystoupení trochu málo… ale možná jsem jen očekával něco jiného.
Fotoreport zde: https://worldstars.eu/fotoreporty/t...