Zdá se, že démoni Billyho Corgana zase na chvíli pustili ze svých spárů a legendárně nevyzpytatelný zpěvák, náladový jako Caligula, na nějakou dobu ukázal svou vlídnější tvář, z čehož těží především jeho dlouhodobí spoluhráči, kterým dokázal mnohokrát zabrnkat na nervy líp, než na svého Stratocastera. Přes následné přestřelky v médiích a silná slova se k sobě stejně nakonec před šesti lety vrátili s výjimkou D´Arcy Wretzky, která je, zdá se, definitivní minulostí. Ženský prvek na současném turné „World Is A Vampire“ zastupuje australská hudebnice a skladatelka Katie Cole, která s Dýněmi spolupracovala už na posledních albech, včetně rockové opery ATUM. Z té kapela představila čtyři skladby, ale hlavní těžiště večera spočívalo dle očekávání na dvojalbu „Mellon Collie and the Infinite Sadness“.
V tradičně nedoceněné roli předskokanů se představili držitelé Anděla Please the Trees, jejichž nápadité alternativní indie se tentokrát utápělo v hlukovém klubku a všechny skladby působily dojmem jednolitého kytarového shluku, který se frontman Václav Havelka snažil důrazně, avšak ne vždy úspěšně přezpívat. Což je velká škoda, zrovna tahle parta by si lepší zvuk zasloužila. V devět hodin se na uvolněné pódium dostavil holohlavý principál a nostalgická dvouhodinovka mohla začít. Přes všechny nové počiny leží všechny podstatné zářezy The Smashing Pumpkins v minulém století, což není výtka, jen jemné připomenutí toho, na co publikum přišlo a jaký tak asi mohl být jeho věkový průměr.
The Smashing Pumpkins mají v České republice něco odehráno. Poprvé zde vystoupili před téměř třiceti lety v pražské Lucerně a od té doby se do Prahy několikrát vrátili. Turné „World Is a Vampire“, na kterém jsou nyní, je považováno za jedno z jejich nejlepších v posledních letech. Kapela vystupuje s obrovskou energií a ve výborné formě, ale obojí nastupuje plíživě. Přes pomalejší rozjezd a cover „ZOO Station“ od U2 nabrala show větší náboj s aplaudovanou „Today“ a od této čtvrté písně už se jelo v podstatě na jistoty, jen zřídka proložené novinkami z posledního alba.
Corgan nešetřil úsměvy a s připomínkou přibývajících let ironicky odbrnkal pár taktů z ”Knockin' on Heaven's Door”. Stejně poťouchlé gesto, jako když se rozhodl kdysi v Lucerně nechat namířit světlo do míst, kde mu začala nějaká opravdu odhodlaná dvojice během koncertu souložit. Přes proklamovanou návaznost posledního alba jako závěru zamýšlené trilogie, odkazující na „Mellon Collie and the Infinite Sadness“ a „Machina“, je i Corganovi jasné, že bez „Mayonaise“, „Bullet With the Butterfly Wings“ nebo „1979“ by to nešlo. Připomínkou elektronického úkroku stranou v podobě alba „Adore“ byla jen titulní „Ava Adore“, což bylo pro milovníky této stránky Pumpkins jistě zklamáním. Obsahuje totiž i některé znamenité balady, které by měly šanci jinak možná až příliš energický večer zjemnit. Nekompromisní Corgan žádné ploužáky nepřipustil. Potěšili „Rhinoceros“ z alba „Gish“, v rámci turné ji kapela zas tak často nehraje. Závěr už nepřipouštěl žádné experimenty, ale bohužel ani přídavky. Znovu dvě definující alba prostřednictvím „Cherub Rock“ a „Zero“ a konec.
Nezbývá než doufat, že Pumpkins i jejich posluchači na nebeskou bránu zatím nezaklepou. Do hudebního dění už kapela nijak výrazně nepromluví, ostatně to po nich nikdo nechce, ale trocha té „melancholie, nekonečného smutku“, smíchaných s geniálními refrény se vždycky hodí, a i když je tenhle dýňový už zděděný po babičce, pořád chutná.
Setlist:
• The EverlaSTING Gaze
• Doomsday Clock
• Zoo Station (U2 cover)
• Today
• Thru the Eyes of Ruby
• Beguiled
• Tonight, Tonight
• That Which Animates the Spirit
• Ava Adore
• Disarm
• Springtimes
• Mayonaise
• Bullet With Butterfly Wings
• Empires
• 1979
• Birch Grove
• Rhinoceros
• Jellybelly
• Cherub Rock
• Zero