HELLOWEEN, Blood Harmony a jméno Poe? Je to věru strašidelná kombinace, ale kdo se bojí nesmí do lesa (a do Karlína?)… já jsem strach překonal a vyrazil 31.10. do Fóra Karlín, kde to měly rozparádit sestry Lovellovy se svou kapelou Larkin Poe v rámci turné Blood Harmony, které přivezla agentura Liver Music.
Předskočili The Sheepdogs, kanadská kapela bratrů Ewana (kytara, zpěv) a ShaMuse (klávesy) Currieových. Dlouhovlasý kvintet, se strašidelně černobíle pomalovanými obličeji, spustil do plnícího se sálu směs rokenrolu a jižárny. Kapela hrající od roku 2004 hraje ve své podstatě ve stejném složení. Střídá jen kytaristy – Ricky Paquette je už třetí. Neurazili, neohromili. Chyběla mi tam trocha toho jižanského náboje, potlačení dopředu, rozhoupání... jak to amíci umějí. Na druhou stranu jim to krásně zpívalo a vokály, kdy zpívali všichni, byly výborné. Ty už americké byly. Čtyřicet pět minut uběhlo a pódium se začalo přestavovat pro hlavní hvězdy večera. Na to, že už většina věcí byla na pódiu pod plachtami si myslím, že ta (o něco více než) půlhodina šla zkrátit. Pobíhání techniků (tedy poslední čtvrthodinu už jen techničky) po pódiu sem a tam a přelaďování kytary a lapsteelu třikrát během pěti minut už bylo asi zbytečné. Ale všichni se dočkali. Halloween v podání Ovčáckých psů se změnil na Noche de las Brujas a na pódium vlétly dvě čarodějnice. Celá kapela byla v bílém s modrými parukami a od prvních tónů Strike Gold bylo jasné, jakým směrem se bude zbytek večera ubírat (ač bylo připraveno i překvapení). Syrový kytarový zvuk – jak z kytar, na které hrála Rebecca, tak z Meganina lapsteelu – linoucí se ze dvou komb Fender byl doplňován spodkem ostřílených muzikantů z Nashvillu, kterými byli Brent "Tarka" Layman, který hrál také na baskytary i aparát Fender, a Ben Satterlee za bicími. Zpěv Rebeccy byl stejně syrový, jako zvuk kytary, ale když se připojili Megan a Ben, vše se zjemnilo v krásný vokál. Z propagované desky Blood Harmony, která obsahuje jedenáct písní, zahráli devět. Tři písně pak zahráli z předešlé Self Made Man, Blue Ridge Mountains z Venom & Faith a také tři coververze. Jako čtvrtá píseň večera byla Jessica od Allman Brothers Band, škoda že ji nezahráli delší. Dalo by se asi vytknout, že ji Rebecca hrála všemi prsty na levé ruce, ale Jessice to na kráse nijak neubralo (píseň byla napsána jako pocta Django Reinhardtovi a měla by se hrát jen dvěma prsty – ale popravdě, sám nevím, jestli ji tak někdo někdy hrál). Po deváté písni přišlo to zmíněné překvapení. Doprostřed pódia byl postaven mikrofon, Rebecca si vzala akustickou kytaru, Megan dobro, Tarka kontrabas a Ben si pověsil na krk bubínek. Všichni si stoupli kolem mikrofonu a odehráli akustický set na jeden mikrofon. Publikum (většinou) ztichlo a Rebecca s Megan mohly předvést zkušenosti, které nasbíraly za roky, co hrály bluegrass a ukázat, že s akustickými nástroji si rozumějí velmi dobře. Hlavně vyniknul vokál a Ben Satterlee se v tomto triu rozhodně neztratil. Poslední ze tří akustických písní byla zajímavě udělaná Crocodile Rock od Eltona Johna, kdy na konci bylo do zpěvu “Yeah, yeah, la la la la la“ mistrně zapojeno publikum, muzikanti na pódiu si mezitím přehodili nástroje zpátky a konec písně už byl opět v elektrické atmosféře… žádné prostoje a mohlo se hned pokračovat dál písní Holy Ghost Fire z desky Self Made Mann. Ale to už se blížil konec. Ještě Bad Spell, předělávka Wanted Woman od AC/DC a poslední Bolt Cutters & The Family Name. Rozparáděné publikum samozřejmě nechtělo ještě končit, ale po přídavku v podobě Deep Stays Down ze sebe Rebecca nekompromisně sundala vysílačky položila je na podlahu, naposledy zamávala a odešla. Bylo jasné, že je konec, ale sedmnáct odehraných písní není až tak málo.
Ještě bych se zastavil u jedné věci. Nevím moc, jak to nazvat… možná zvláštností českého publika. Jak jsem zmínil výše, The Sheepdogs měli pěkné vokály. Některé vystavěné na kvartách, což se používá především v country, a když člověk zavřel oči, tak ti chlapi zpívali v klobouku všichni, nejen basista Ryan Gullen, který měl stetson celý večer. A najednou se vedle mě ozvalo: „Děkujeme, odejděte… Jéžiši, vždyť to zní jak Kenny Rogers…“. Když pak Larkin Poe chystali svůj akustický set, který byl jak
nástrojově, tak vokálně opravdu dost bluegrassový, říkal jsem si, že teď se ten člověk zblázní. A světe div se, ono ne. Tleskal o sto šest a bylo mu jedno, že zmíněný Kenny Rogers (a to vůbec nemluvím o The Sheepdogs) hrál oproti tomu, co právě proběhlo, úplnou rockovou modernu. No, je to takové zvláštní, České, ale doufám, že si to dotyčný užil aspoň tak, jako já. A že jsem si to užil dost!
Fotoreport zde: https://worldstars.eu/fotoreporty/l...