The Cure, O2 Aréna, Praha, 22.10.2016
Pokud bych měl jmenovat jednu kapelu, která se množstvím příznivců a kultovním statusem přinejmenším blíží temným legendám Depeche Mode, byli by to jejich novovlnní souputníci The Cure. Neměli nikdy sice tak ortodoxní a konzervativní fanouškovskou základnu, ale dala se taky rozpoznat na první pohled a své idoly vzývala stejně nekriticky. V sobotu večer se při své šesté návštěvě České republiky vrátili obloukem ke své první zdejší zastávce v srpnu 1990. Nemám tím na mysli jen setlist, který se z poloviny shodoval, ale i radostnou atmosféru, která byla rok po sametové revoluci ve vzduchu všude a které se letošní vystoupení blížilo.
Vzhledem k tomu, že své poslední album 4:13 Dream natočila kapela v roce 2008 a vydavatelsky stagnuje, soustřeďuje se na pódiu logicky na období posledních dvaceti let minulého století, kdy vytvořila svoje stěžejní díla. A jelikož s veřejným vystupováním v posledních letech celkem šetří, je jisté rozechvělé očekávání jejich fanoušků celkem pochopitelné. V publiku ubylo tarantulí na hlavách, ostatně, Smith sám nijak nemládne, ale zatímco on se své image úporně drží (můžeme debatovat o tom, nakolik je to dobře, ale spral to ďas), především dorůstající nová generace posluchačů už volí střídmější vzhled.
Skoro stejně střídmý, jako byla pódiová scéna, na které se projevila především snaha o funkčnost bez nějakých přeplácaných manýr a bylo to vysloveně ku prospěchu věci. Světla a zadní projekce sice nikomu dech nevyrazily a spadlou čelist ze země taky nikdo nesbíral, ale celkový zážitek se paradoxně přesto blížil dokonalosti, zvláště v kombinaci s překvapivě čistým zvukem, což, jak zkušenější vědí, není v O2 Aréně zdaleka samozřejmost. Méně je někdy více, říká klišé.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl nadšené čtyřicátníky (sebe nevyjímaje) se směsí radosti, dojetí a úžasu na tvářích, jak se občas taky rozhlédnou kolem sebe a ujišťujou se, že v tom nejsou sami a že se nemusí cítit rozpačitě, když sebou šijou u ochozu a bubnujou dlaní do zábradlí. Během těch necelých tří hodin, třiceti skladeb a tří přídavků udělali The Cure průřez celou dosavadní tvorbou, ukotvený v albech Wish (samosebou včetně Friday I´m in Love), Disintegration (ukolébavka o pavoučím muži, který ti v noci přijde jazykem vysát oči, podpořená obřím obrazem pavučiny v pozadí) a Head on the Door.
Už jsem psal, jak na hudebních akcích dokážou prudit mobily ve vzduchu, ale musím říct, že v jeden okamžik večera se objevilo kouzlo nechtěného. Při skladbě A Forest, vygradované za všechny myslitelné hranice, se scéna, zalitá zelenou září, přenesla na displeje tisíců mobilů nad hlavami davu a při pohledu shora všechno dohromady vytvořilo skoro magický pohled, jaký nebývá k vidění ani na festivalu světla. Zelené opojení tisíců zelených bludiček. A do toho Smith na pódiu zpívá o hledání přízračné dívky v hloubi lesa. Nádhera.
Pictures of You a Lovesong jsou romantické stálice, esence něhy, cituplné hymny, při jejichž poslechu je člověku vysloveně líto, že vedle něj nesedí někdo, komu by mohl žmoulat ruku. Protože The Cure, to není jen tma a mráz a beznaděj, ale taky světlo a naděje v jednoduchých, ale o to působivějších obrazech. Určitě nejen ve mně, ale v řadě dalších posluchačů, pamětníků zlaté éry Hitparády Rádia 1, vyvolala silnou nostalgii Wrong Number, druhdy znělka tohoto pořadu a v tu chvíli mi bylo zase těch sladkých pětadvacet. A tak, jako by asi diváci koukali divně na Rolling Stones, pokud by neodehráli Satisfaction, i tady muselo dojít na Boys Don´t Cry – je až neuvěřitelné, jak je tahle v podstatě obyčejná vypalovačka svěží a nadčasová i po téměř čtyřiceti letech.
Krása, nostalgie, snění, hudba.
A vůbec nehrálo roli, že s nástupem Smithovi možná nějaký tón malinko ujel a ke konci třeba nějaké to slovo vypadlo. Protože když dostanete na stůl oběd od maminky, taky na něm nebudete hledat hnidy, ale budou se vám dělat boule za ušima. Tohle fenomenální menu trávím ještě teď. A uši mi říkají hlasitě „Děkujeme!“
The Cure, O2 Aréna, Praha, 22. 10. 2016
Sestava:
Robert Smith, Simon Gallup, Jason Cooper, Roger O'Donnell, Reeves Gabrels
Setlist:
Open
High
A Night Like This
Push
In Between Days
Primary
Pictures of You
The End of the World
Lovesong
Lullaby
The Walk
Sleep When I'm Dead
Just Like Heaven
Trust
From the Edge of the Deep Green Sea
One Hundred Years
End
Přídavek:
Step Into the Light
Want
Burn
A Forest
Přídavek 2:
Shake Dog Shake
Fascination Street
Never Enough
Wrong Number
Přídavek 3:
The Lovecats
Hot Hot Hot!!!
Friday I'm in Love
Boys Don't Cry
Close to Me
Why Can't I Be You?
Ilustrační foto Karel Šanda.