Roger Waters
O2 Aréna Praha
27.4.2018
Jsou na světě lidi, pro které je ztělesněním zla miliardář Soros, pro jiné americký prezident Trump. Bývalý člen Pink Floyd, charismatický Roger Waters, se zaseknul na druhém modelu a svoje vize přivezl v rámci dvojkoncertu do pražské O2 Arény.
Pře o to, nakolik je jeho vystoupení žitím ze slávy domovské kapely rozptýlila skutečnost, že repertoár Pink Floyd tvoří čtyři pětiny večera. Na druhou stranu, jako autor má na jejich prezentaci svaté právo a pro současnou mladou generaci, která celou kapelu naživo s největší pravděpodobností už nikdy neuvidí, je to tím pádem jediná příležitost, jak se k ní maximálně autenticky dostat. Waters přehrál téměř celé album “Dark Side of the Moon“ a neopomněl ani „Another Brick In the Wall“, „Mother“ a „Comfortably Numb“.
Jako za dob PF, i v případě sólového vystoupení by Rogerova show mohla být jako odkaz u slovníkového hesla „pompézní“. Čarování se zvukem začalo už při úvodní obrazové sekvenci s dívkou, sedící na písečném břehu, kdy se ze všech stran ozýval křik racků. Až na samou mez natahovaný filmový záběr po čtvrt hodině zrudl a po úvodní „Speak to Me“ ze záznamu spustil Waters první živé tóny „Breathe“. Od téhle chvíle už se jelo podle floydího mustru, se třemi odbočkami k aktuální desce „Is This the Life We Really Want“, po kterých ani studiovým provedením nedotčený posluchač (pokud takový v sále byl) nemohl pochybovat, na které straně geopolitického uspořádání a politického spektra Waters stojí. V „Picture That“ si divoce mířil ukazováčkem na spánek za neustálého opakování verše „No Fucking Brains“, bojovně pozvedal pěst ale...no, jsme v Česku, že. Takže mu lidi na jeho plamenné výzvy víceméně kašlali do okamžiku, než první půli večera zakončila slavná „Another Brick In the Wall“. Pražské děti, oblečené v oranžovách kombinézách a s černými kápěmi na hlavě ve zřejmé asociaci na vězně Islámského státu zpívaly o tom, že nepotřebují výchovu. Chápu, že umělec má šokovat. OK, splněno. Z tohoto hlediska nemám, co bych vytkl. Že je to daleko za hranicí vkusu? Vždyť jo. Někdo se ošíval, další to nadšeně kvitoval. S obřím nápisem RESIST na plátně skončila první část večera.
Druhou otevřelo spouštění Zdi, dělící halu na dvě poloviny, varovné houkání a výstražná, červená světla. Odkaz Pink Floyd pokračoval skladbou „Dogs“ a na ni navazující „Pigs“ s létajícím prasetem, plujícím prostorem kolem Zdi, na kterou se promítaly čím dál méně lichotivé karikatury Donalda Trumpa, jediného bělocha na zadních projekcích. Zlého, samozřejmě. Ve světě Rogera Waterse, ve stětě „Us And Them“, je hodný běloch oxymoron. Při stejnojmenné skladbě se do prostoru valily záběry pouličních střetů, lidé s cedulkami typu „Refugees Are Awesome“, záběry waterboardingu, mučením zbědované obličeje, rozstřílená Sýrie. Katarze přišla až s „Brain Damage/Eclipse“, kdy světla napříč halou od strany do strany a od dvou metrů ke stropu vytvořila legendární hranol, lámající světelné spektrum.
Před přídavkem si vzal Waters ještě slovo a jeho emotivní, ale naštěstí krátký proslov na téma „Boj není zdaleka u konce“ a „Všichni pocházíme z Afriky, i vy tady na Balkáně (!!!)“ ukončil oznámením posledních dvou skladeb.
Při „Mother“ si na verš „ Mother, should I trust the government?“ - Matko, měl bych věřit vládě? - odpověděl obrovským, nadšeně (aby ne) aplaudovaným českým nápisem ANI HOVNO. Závěrečná „Comfortably Numb“, ke které se konečně přidalo i publikum, byla velice uspokojivou tečkou za skvělou show, zbytečně shazovanou až příliš prudivým mudrováním. Při odchodu jsem zaznamenal jednoznačné reakce diváků, které velebily hudbu a provedení, ale zároveň vyjadřovaly rozhodné stanovisko na Watersovy názory, na to, kam si je může strčit a co tam s nimi dělat. I s takovými reakcemi musí umělec Rogerova formátu počítat.
Možná žije z odkazu Pink Floyd. Možná jsou jeho názory příliš radikální. Možná jsou příliš konfrontační. Možná jich je moc najednou. Ale ta muzika, ta výprava, ten zvuk, ta show!
Jestli je Waters revivalem zašlých časů?
ANI HOVNO.
Set 1:
Speak to Me (Pink Floyd song) – ze záznamu
Breathe (Pink Floyd song)
One of These Days (Pink Floyd song)
Time (Pink Floyd song)
Breathe (Reprise) (Pink Floyd song)
The Great Gig in the Sky (Pink Floyd song)
Welcome to the Machine (Pink Floyd song)
Déjà Vu
The Last Refugee
Picture That
Wish You Were Here (Pink Floyd song)
The Happiest Days of Our Lives (Pink Floyd song)
Another Brick in the Wall Part 2 (Pink Floyd song)
Another Brick in the Wall Part 3 (Pink Floyd song)
Set 2:
Dogs (Pink Floyd song)
Pigs (Three Different Ones) (Pink Floyd song)
Money (Pink Floyd song)
Us and Them (Pink Floyd song)
Smell the Roses
Brain Damage (Pink Floyd song)
Eclipse (Pink Floyd song)
Přídavek:
Mother (Pink Floyd song)
Comfortably Numb (Pink Floyd song)