Poslední den letošního ročníku CoO přinesl kromě horkého počasí a letní atmosféry něco pro milovníky dřevního blues, elektroniky, soulu i reggae.
Odpoledne odstartovali na hlavním pódiu recesisté Mig 21, kteří svoje vystoupení pojali jako průřez dosavadní tvorbou, zatímco na Fresh stagi jim alternovala o poznání zajímavější Dobet Gnahoté z Pobřeží Slonoviny. Multižánrovost je velkou devizou Colours, letos o to větší, že festival hodně zabrousil do tanečních vln. Ne k libosti všech, pod příspěvky na sociálních sítích se vedou zuřivé debaty o odklonu od tradičních žánrů ve prospěch DJ scény, ale je to víceméně optická iluze, daná tím, že noční sety byly často zaměřené právě tanečně. Denní skladba je pestrá jako obvykle a právě Dobet je toho skvělým příkladem. Zpívá v sedmi jazycích, v textech často řeší rodinné vztahy, ale dokáže se v nich věnovat i tematice AIDS v zemích třetího světa. To všechno v hodně divokém balení pestré a temperamentní show.
Změna žánru, změna stylu, změna úplně všeho o 180 stupňů – na vedlejším pódiu představil všem, kteří ještě neměli tu čest, bývalý frontman Sunshine Karel Buriánek své nejmladší hudební dítě FVTVRE. Nekompromisní nářez na rozmezí punku a HC v jeho podání, doplněném o část sestavy The Prostitutes (výborný Vegy!), může sloužit jako další z řady argumentů ve prospěch žánrového rozptylu.
Muzikantsky nejvýživnější (Ziggy promine a ne, nemyslím Stardusta) byl bezesporu Seasick Steve. Svérázný muzikant z Mississippi se téměř celý život živil jako nájemný pracant a projel USA jako hobo, tulák, kerouacovská postavička, svoje zážitky zhudebnil a stal se světovou senzací po vydání svého průlomového alba před deseti lety. Jeho název „Začínal jsem s ničím a dost z toho mi ještě zbylo“ by se dal brát téměř jako motto. Steve je výživný hudebně i vizuálně, aniž by k tomu potřeboval cokoliv jiného, než svůj bělostný plnovous a svérázné strunné nástroje, smontované podomácku. Jeho řízný bluesRock dokáže zněžnět, když při skladbě „Walkin‘ Man“ vytáhl na jevišti slečnu, posadil ji vedle sebe na židli a spustil: „Když se mě zeptáš, jestli s tebou chci zůstat, hodím si karimatku pod tvou postel a tím řeknu všechno“. Ať jsem se ptal v areálu kohokoliv, Steve se líbil každému.
Úplně stejně a zároveň úplně jinak rozjuchaní byli islandští Gus Gus. Tahle dvojka snad nikdy nezklame. Elektronická jízda, napůl z DATky a plná samplů, ale s podmanivým zpěvem Daníela Haraldssona dokázala přilákat na podvečerní párty víc lidí, než bych si troufnul očekávat s ohledem na poloprázdné hlediště při vystoupení Calexico. Za víc, než dvacet let na scéně dokázali Gus Gus vytvořit řadu kultovních vypalovaček v čele s “Arabian Horse“.
Na Jamajčanku Grace Jones se čekalo. A čekalo se na místní poměry dlouho, skoro dvacetiminutové zpoždění bylo znát. Čekalo se na opozdilce, ani tak výjimečná osobnost a umělkyně, jakou Grace bezesporu je, nedokázala prostranství před největším pódiem zaplnit tolik, jako se to den předtím povedlo Jessie J. O to zajímavější zážitek ale předvedla. Mistryně převleků, vedle které i Jana Uriel Kratochvílová vypadá jako učitelka z mateřinky, začala coverem Iggyho „Nightclubbing“. V pozlacené aztécké masce a s kočičími pohyby ukázala, že ve svém věku 70+ nemá žádné limity. Jednou v lesklé lví hřívě na všech čtyřech, jindy v klobouku a s pomyslným viržinkem v koutku. Nebýt Grace Jones, kdo ví, jestli by svět poznal fenomén Lady Gaga. Vypalovačka „Slave To the Rhythm“ a vzduch rozvlněný feromonama. Inspirace, elegance, pot a sex.
Všechno věci, kterými vládne i Ziggy Marley, syn vy-víte-koho. A od táty taky zahrál pár fláků – „One Love“, zaznělo „Get Up, Stand Up“. Ať tak či onak, Jamajka, reggae, ganja, peace, léto, festival. Konec dobrý, všechno dobré. Rozloučení zprostředkoval norský DJ a klavírista Kygo, který přenesl sedmnáctý ročník Colours of Ostrava přes cílovou pásku. Ročník hodně diskutovaný, jak jsem psal v úvodu, ale dramaturgicky pořád velice zajímavý. Na shledanou za rok.