Colours of Ostrava, den třetí - 15.7.2022
Co se hudby týče, jsou Colours skutečně směsicí pestrou a vybere si tady každý, kromě zarytých příznivců české dechovky. Kromě událostí hudebních jsou ale neoddělitelnou součástí festivalu akce divadelní, besedy a autorská čtení. Do této pestré mozaiky zapadl jako velmi atypický kamínek nizozemský ledový muž Wim Hof, o kterém by nemělo příliš smysl se na stránkách o hudbě zmiňovat, kdyby se nevynořoval v průběhu dně jako rodinné strašidlo, aby nadělal zmatek v harmonogramu. Nejspíš ho znáte jako propagátora otužování a koupelí mezi kostkami ledu, ale kromě toho je držitelem několika rekordů, které si sám vymyslel, a tudíž je jejich jediným držitelem. Zpátky k hudbě.
Pokud vás spaluje nostalgie po Simonovi s Garfunkelem, případně jste mladí a jejich éra vás úplně minula, je s přimhouřením obou očí přiměřenou náhradou norské Folk-popové duo Kings of Convenience, které tvoří dva téměř padesátníci klukovského vzhledu, Erlend Øye a Eirik Glambek Bøe.
Páteří jejich vystoupení byly písně z rok starého počinu „Peace or Love“, které duo nahrálo pop dvanácti letech studiového sucha. Skladby jsou to nádherné, ale každá píseň má svůj čas a místo. V případě Kings of Convenience je tím časem druhá hodina ráno a tím místem vaše ložnice. A pokud jde o živé vystoupení, mnohem víc by jim slušela pozdější hodina na komornější scéně, než hlavní stage v čase odpoledním. KoC nejsou žádní headlineři, jejich hudba vyžaduje soustředění a toho se jim na rozjezd dalšího festivalového odpoledne dostávalo zoufale málo. Když přesně v půli vystoupení Erlend Øye zamumlal, že jejich nástroji jsou dvě akustické kytary, které si teď prohodí, a to bude nejdramatičtější část vystoupení, nelhal. Pro znalce jejich tvorby hodina čiré muzikantské rozkoše, pro náhodného návštěvníka, pídícího se po nových objevech nejspíš nepředstavitelná nuda, což je nespravedlivý, ale logický výsledek dramaturgie.
Pro většinu návštěvníků byla tahákem dne čtyřicetiletá Laura Pergolizzi, známější pod familiární zkratkou lp. Natěšený dav musel ale ještě půl hodiny počkat, protože došlo na vyhlášení nově vytvořené ceny „Gamechangers“, jejímž prvním nositelem (pozor, rekord!) se stal…tadá…Wim Hof! Naběhl před nic netušící publikum, naladěné na rockové ženské písničkářství, a pustil se do nekonečného proslovu o armádě lásky. Chvílemi to vypadalo, že postupně recituje z hlavy celou svou knihu. To celé prokládal pokusem o tanec haka a když už to vypadalo, že je podivné vsuvce konec, popadl kytaru a jako trochu omrzlý Pepa Nos z Nizozemí spustil nějakou šumařinu na tři akordy.
Na druhou stranu je třeba poznamenat, že už tak natěšené publikum nažhavil na hlavní hvězdu – pokud se u ledového muže dá mluvit o žhavení – k až nesnesitelné hranici. Dost jí tím ulehčil nástup, který se odpíchl od energické „When We Touch“ a nepolevil až do konce, který ovšem přišel nečekaně brzy – už po hodině. V té době ještě nebylo známo, že je zpěvačka nastydlá, ale leccos tomu naznačovalo. Občas přeskočil hlas, občas se zakuckala, závěrečná „Lost on You“ byla položena v jiné tónině, do té původní se lp vrátila až po prvním refrénu. Ale jinak neměl nikdo šanci nic poznat. Ty pověstné trylky ve výškách, do kterých Laura přechází z chrapláku, drajv a nasazení při „One Last Time“ s lesem mávajících rukou, nic nenaznačovalo tomu, že zpěvačce není nejlíp a o to víc je třeba její výkon ocenit – takový Axl by proklel všechny a vůbec nevylezl z hotelu. Vystoupení bylo tedy krátké a bez přídavku a po něm následovala show dronů, letecká sestava desítek létajících modelů na obloze a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby někdo vyšel na scénu a řekl, že všechny simultánně řídí Wim Hof.
Největší vytrvalci si ještě počkali na popůlnoční vystoupení norských šamanů Wardruna, ale většina návštěvníků se rozešla krátce po vystoupení hlavní hvězdy. Colours of Ostrava se tím dostaly do svého závěrečného dne.