ANGLIČTÍ ARCHITECTS SE ZA BEZMÁLA 20 LET STALI JEDNOU Z VŮDČÍCH METALCOROVÝCH KAPEL, KTERÁ SE SE SVÝM NEUSTÁVAJÍCÍM SKLADATELSKÝM PROCESEM A PŘEDEVŠÍM PŘÍSTUPEM CO DESKU POSUNUJE DÁL. A S NÍ SAMOZŘEJMĚ I CELÝ ŽÁNR, KTERÝ UŽ DÁVNO VYMĚNIL KLUBY ZA HALY. FANOUŠCI SI V ÚNORU PO 5 LETECH BUDOU MOCI OPĚT UŽÍT JEJICH KLUBOVÝ KONCERT, KDE SE PŘEDSTAVÍ I KANADSKÁ SENZACE SPIRITBOX.
NA ZAČÁTKU, KDYŽ JE V ROCE 2004 V BRIGHTONU ZAKLÁDALI BRATŘI-DVOJČATA DAN A TOM SEARLEOVI, NA SCÉNU VLÍTLI DIVOKÝM CORE MIXEM, JENŽ SILNĚ ČERPAL Z PROGRESIVITY A NEURVALOSTI THE DILLINGER ESCAPE PLAN. CHAOTICKÝ MATH hardcore A SLOŽITOU DJENT RYTMIKU U NICH ALE OBROUSIL ČAS A SE ZAPOJENÍM ARÉNOVÉ HYMNIČNOSTI A ROCKOVÉHO DRIVU ZVÍTĚZILA NAOPAK ROVNOVÁHA MEZI MELODIČNOSTÍ A ÚDERNOSTÍ, KTEROU PO OPUŠTĚNÍ CENTURY MEDIA PŘI VYDÁNÍ ŠESTÉ DESKY „LOST FOREVER // LOST TOGETHER“ PRO EPITAPH RECORDS DOSÁHLI CELOSVĚTOVÉHO UZNÁNÍ, KTERÉ ARCHITECTS VYDRŽELO DODNES. METALCORE TRŮN BYL TÍMTO DOBIT.
JENŽE KRÁTCE PO VYDÁNÍ NÁSLEDOVNÍKA „ALL OUR GODS HAVE ABANDONED US“ V ROCE 2016 ZEMŘEL PO TŘECH LETECH ŽIVOTA S RAKOVINOU KŮŽE HLAVNÍ KYTARISTA A AUTor HUDBY TOM SEARLE. NAMÍSTO PÁDU ALE NÁSLEDUJÍCÍ ROKY PRO ARCHITECTS ZNAMENAJÍ VZESTUP, NEB PŘIJMUTÍM STATUSU ARÉNOVÉ KAPELY VYLEPŠUJÍ VZOREC.
ZNÁSOBUJÍ REFRÉNY, PŘIDÁVAJÍ VELKOLEPOST, DOKONCE ODKAZY SVÉ MINULOSTI A NA CHVÍLI DO SVÉHO ZVUKU PŘIDÁVAJÍ I ORCHESTRÁLNÍ PODMAZY. NIKDY SE ALE NEZASTAVUJÍ A SNAD PO VZORU SVÝCH VRSTEVNÍKŮ Bring Me The Horizon NA POSLEDNÍCH DVOU DESKÁCH ZEFEKTIVNILI PSANÍ PÍSNÍ, JEŠTĚ VÍCE VYPILOVALI PRODUKCI A ZDŮRAZNILI VELKOLEPÉ PRVKY. A PRÁVĚ POSLEDNÍMI DVĚMA ALBY ARCHITECTS VYTVOŘILI JEDNY Z NEJLEPŠÍCH ‚ARÉNOVÝCH METALOVÝCH DESEK’ POSLEDNÍCH LET, KTERÉ ROCKOVĚJŠÍM ŠVIHEM A INDUSTRIÁLNÍM DRNČENÍM, ANIŽ BY ZTRÁCELI SVOU ENERGIČNOST, KAPELU V OBLIBĚ POSUNUJÍ STÁLE VÝŠ.
POSLEDNÍ DEska „THE CLASSIC SYMPTOMS OF A BROKEN SPIRIT“ NAVÍC PO COVIDOVÉ DOBĚ VZNIKLA HODNĚ V DANÉM OKAMŽIKU A NAVZDORY NÁZVU SE BERE MÉNĚ VÁŽNĚ NEŽ DÍLA OSTATNÍ. SEARLE TU TAKÉ STAVÍ TEMNĚJŠÍ TÉMATA NA HLAVU A DĚLÁ SI LEGRACI I Z KONCE SVĚTA. „OPRAVDU BOJUJI S MYŠLENKOU, ŽE BYCH SE PŘÍLIŠ ZABÝVAL NEGATIVNÍMI VĚCMI,” ŘÍKÁ. „JE PRO MĚ OPRAVDU TĚŽKÉ SE OD TĚCH TÉMAT ODPOUTAT. MÁM ŽENU A DVĚ DĚTI, KTERÉ MILUJI, A PRÁCI, KTEROU MILUJI. NA OSOBNÍ, POVRCHNÍ ÚROVNI JSEM V SUPERPRIVILEGOVANÉM POSTAVENÍ – TO ALE NEZNAMENÁ, ŽE JSEM Z DĚTSTVÍ NEVYVÁZL BEZ JIZEV A NEUROTICKÉHO CHOVÁNÍ. POŘÁD MÁM MYSL, KTERÁ MÁ SVOU TEMNOU STRÁNKU, POŘÁD SE BOJÍM O BUDOUCNOST. A NAŠE ALBA JSOU MI PŘÍLEŽITOSTÍ, JAK SE S TÍM VYPOŘÁDAT A MŮJ ZPŮSOB TERAPIE, JAK SE NEGATIVNÍCH VĚCÍ V ŽIVOTĚ ZBAVIT.”
JE TO TAKÉ DISKUSE, KTEROU SE CARTER SNAŽÍ VÉST NA PÓDIU. ZEJMÉNA KVŮLI TEMNOTĚ, CO V KAPELE ZŮSTALA PO TRAGICKÉM ODCHODU TOMA, ZAKLÁDAJÍCÍHO ČLENA A DANOVA BRATRA. OD TÉ DOBY ZTRÁTA BLÍZKÉHO PŘÍTELE PODBARVUJE VELKOU ČÁST JEJICH TVORBY, ALE NYNÍ NA „THE CLASSIC SYMPTOMS…” VYMÍTAJÍ SVÉ DÉMONY A OSLOVUJÍ FANOUŠKY V JINÉM SVĚTLE. „TAHLE DEska JE SPÍŠ VEČÍRKOVÁ,” UZAVÍRÁ CARTER. „MÁME V KAPELE UŽ DOBROU ATMOSFÉRU A TOMA SPÍŠE OSLAVUJEME, NEŽ ABYCHOM BYLI PŘÍLIŠ SKLESLÍ.“
PROTO UŽ TU JSOU I MYŠLENKY NA JEDENÁCTÉ ALBUM, NA NĚMŽ SE ARCHITECTS CHTĚJÍ OPĚT POSUNOUT DÁL A BÝT O DESKU NAPŘED PŘED OSTATNÍMI. „POKUD SI MYSLÍTE, ŽE JSTE NEJLEPŠÍ, UŽ SE O TO NESNAŽÍTE. DÁL CHCEME BÝT INOVÁTORY,” KOMENTUJE CARTER A DODÁVÁ, „NIC SE NEMŮŽE POKAZIT, POKUD DĚLÁTE TO, CO CÍTÍTE JAKO SPRÁVNÉ.”
V ROLI PŘEDKAPEL BUDE KANADSKÁ SENZACE SPIRITBOX A LIVERPOOLŠTÍ LOATHE.
