The Charlatans 21.2.2018

The Charlatans
Support: The Silver Spoons
MeetFactory, 21.2.2018

27 let čekání. Skoro čtvrt století nadějí, jestli dorazí jedni z posledních tanečníků na madchesterské vlně, acidoví surfaři The Charlatans. Pro pamětníky povinnost, komu se na začátku devadesátek přehoupla dvacítka, všichni, kteří pamatují dobu Bunkru, Zoufalců, otevírání Radosti FX, každý, komu něco říká DJ Bidlo a vzpomíná na dobu, kdy se mohlo všechno, pro toho byl ten večer v MeetFactory velkým návratem minulosti.
Starý party už jsou z valné části kdoví kde. The Stone Roses, Inspiral Carpets, 808 State, Happy Mondays...občas někde vystoupí, nové nahrávky v nedohlednu. To „Different Days“ The Charlatans je jiný kafe. Loňská novinka zní moderně a sebejistě a parta kolem Tima Burgesse z ní zahrála skoro třetinu.
Jako předkapela nastoupilo malý zjevení The Silver Spoons, což je sourozenecké uskupení v Čechii žijících Britů. Je to poznat, perfektní angličtina, dotažená image, basák v kožichu vypadá jako Freddie Mercury model 1974. Hudebně sami sebe označují jako indie Rock, ale je to hodně popová záležitost, pokud se shodneme na tom, že pop může být i říznější. Hodně mi evokují Southpaw blahý paměti. Nápadité melodie, zvuk na plný koule, všechno jsou to krásný lidi a přitom působí neuvěřitelně skromně. O to víc mě rozčílil přístup managementu The Charlatans, který jim prostřednictvím obřího černocha vystoupení ke konci usekl. Divže ne v půlce skladby, nekompromisně, finito, hotovo. Ok – chápu, že bylo 21:38 a hlavní hvězdy měly hrát od desíti, takže přestavba pódia a příprava nástrojů a všechny tyhle věci, ale sakra! Takhle to probíhat nemá. Publikum se navíc ještě té finální skladby hlasitě dožadovalo, takže žádný sebestředný močení na diváky. Tak se ukažte, náfukové, pomyslel jsem si směrem k The Charlatans.
A Helemese, fakt se ukázali. Už od první „Not Forgotten“ z novinky, odkud přeskočili o rovných 25 let zpátky k albu „Between 10th and 11th“ singlovým „Weirdo“. Klasické sestavě Tim Burgess, Martin Blunt, Mark Collins a Tony Rogers vypomohl na bicí Pete Salisbury, takto bývalý člen The Verve, jako náhrada za před pěti lety zesnulého Jona Brookese. Polovinu setu tvořily skladby z posledních dvou alb, které ale naprosto přirozeně zapadly do celkového soundu večera. Tim Burgess má pořád to parukovité háro, kteří jedni adorují a druzí z něj mají osypky, ale funguje. Stejně jako vykroucený pohyby pánví a nálada v kapele. Tim byl neuvěřitelně spontánní, podával si se všemi ruce (i já měl tu čest, heč!) a s úsměvem k uchu od ucha předával good vibes. Tahle muzika je dobro.
Přes nezbytnou „The Only One I Know“ se kapela vrátila zase zpátky do dnešních, „different“ dnů se songem „Over „Again“ v medley s „Love Is A Key“ a celý večer zakončila „Sproston Green“ z debutu „Some Friendly“. „Different Days“ si svoje velké zastoupení zaslouží, je to bez debaty jejich nejlepší nahrávka za posledních dvacet let.
The Charlatans nepřijeli jako nafrněné hvězdy. Potěšili, vzpomínalo se, tančilo a bylo to skvělý. Jako když si počkáte dvacet let na holku, která vám nikdy nedala a teď jste ji dostali. Může to skončit fiaskem a koncem přátelství, nebo se naopak vaše city upevní. Tady platilo b).
Let the Good Times Be Never Ending.

Setlist:
Not Forgotten
Weirdo
Solutions
Talking in Tones
Emilie
One to Another
Different Days
Plastic Machinery
Just When You're Thinkin' Things Over
Hey Sunrise
North country Boy
Tellin' Stories
Come Home Baby
In the Tall Grass
Over Rising
The Only One I Know
Let the Good Times Be Never Ending

Přídavek:
Love Is the Key/Over Again
Sproston Green

Interpret: 
Styl hudby: 
Místo: