Dobrý den, Blixo Bargelde, konečně jsme se dočkali! Dvanáctá návštěva Einstürzende Neubauten v Praze patřila k těm prokletým vystoupením, které covid posouval a posouval v čase rok od roku dál, což se ostatně projevilo v názvu turné, kdy „Year of the Rat Tour“ přešlo do „Year of the Tiger Tour“. Vyšlo to až napočtvrté, původní termín z května 2020, kdy skupina slavila 40 let od založení, byl přesunutý přes květen 2021 a září 2021 až na včerejší večer, který ale roky čekání bohatě vynahradil a karlínské Forum dostalo audiovizuální nářez, na který se nezmůže leckterá metalová parta.
Na stejném místě hráli EN téměř na rok přesně před pěti lety a některé součásti setlistu byly stejné, jako tehdy – „Nagorny Karabach“, „Sabrina“, fantasticky vygradovaná „How Did I Die“, „Sonnenbarke“ – ale bylo zřejmé, že většinu repertoáru bude tvořit materiál ze stále aktuálního, dva roky starého alba „Alles in Allem“.
Hned úvodní „Wedding“ předznamenala převážné tempo koncertu, Blixa Bargeld s make-upem, flitry a šedivými vlasy po ramena začal hypnoticky deklamovat do mírně svižných rytmů, v následující „Möbliertes Lied“ kapela zůstala ještě u poslední desky, aby se s „Nagorny Karabach“ vrátila do minulosti k albům „Alles Wieder Offen“, respektive k hitovému „Silence is Sexy“ z roku 2000, kdy při „Die Befindlichkeit des Landes“ přiostřila tempo a hala začala tančit. Zdaleka ne naposledy zvukově agresivní lahůdka ukázala sílu a výjimečnost EN v naléhavých, strojových beatech, které přivádějí jejich posluchače do extáze – důkazem byly přední řady, v nichž se někteří diváci dostali extaticky mimo tento svět, a navázali vnitřní vibrace s vesmírem. Nebo tak přinejmenším působili.
„Jak se od té doby změnil svět,“ filosofoval Blixa mezi písněmi. „Kdo by tehdy očekával věci jako brexit, nebo corona? Já,“ odpověděl si a spustil „Sonnebarke“ s odkazem na verš „Über die Vögel, die Wolken, zum höchsten Punkt, Ich hab die Strahlenkrone aufgesetzt, Corona“. Industriál na svém vrcholu, Rudolf Moser hrál na rotor z kompresoru, ovšem ty nejpodivuhodnější kousky teprve čekaly. Poprvé od roku 1987 se na scéně objevil nákupní košík, ze kterého ten samý Rudolf Moser vytvořil lyrický hudební nástroj, který posloužil jako perkusní podklad pro temnou „Ganzer Damm“, která pro mě osobně byla vyvrcholením večera. Když skladba v naprostém tichu haly dohrála, ozvalo se odněkud z publika mocné vzlyknutí – kouzlo nechtěného a symbolická tečka za neveselou, svíravou, ale překrásnou skladbou.
Koncert se přenesl do druhé poloviny, kde se EN ještě vrátili k „Alles in Allem“, zalovili ovšem znovu v minulosti a v záři rudých světel odehráli „Sabrinu“, melancholický monolog o barvách německé vlajky, filosofickou píseň, kde pod příkrovem líbivé, uhrančivé melodie Bargeld ubažuje o minulosti a dalším směřování Německa.
V prvním přídavku, skladbě „Taschen“, se hrálo, nijak překvapivě, na tašky. Kytarista Jochen Arbeit a perkusionista N.U.Unruh společně s Rudolfem Moserem, hrajícím na plastové barely, a baskytaristou Alexandrem Hackem vytvořili zasněně pulsující záležitost, která uvedla závěrečné náladové směřování celého večera, snad s výjimkou v refrénu agresivního „Redukt“.
Einstürzende Neubauten si za čtyřicet let vytvořili svébytný umělecký žánr, ve kterém prakticky nemají srovnání. Dokážou dát ducha strojům a navíc u toho vybudit emoce. Rok tygra zažil jeden ze svých koncertních vrcholů.