The Chainsmokers

Američtí The Chainsmokers patří spolu s předskokany, britskou Sigmou, k současné špičce edm. Se všemi pozitivy a negativy, které k tomu patří.
Především je potřeba říct, že Electronic dance Music se tomu neříká náhodou. Pokud nejste připraveni tančit, stává se pro vás rozehřívací set Sigmy hlasitým, kulervoucím poslechem Evropy 2 bez Leoše Mareše. Což je možná zbytečně zjednodušené prohlášení. Sigma postavila svůj set na remixech a vlastní skladby uvedli až v poslední třetině, ale „Nobody to Love“ je hitovka natolik profláklá, že už tak dost nažhavené publikum dostala přesně tam, kde mělo být – připravené na hlavní protagonisty večera. Světla, postavená na dvou obrazovkách v pozadí a svítící obří nápis „Sigma“ nijak nestrhávaly pozornost, ostatně, DJ set je o vibracích. Takže posluchač (zvlášť nezkušený) rád přeslechne i nesynchronizované efekty, když šavle sjedou dolů. Faktor zábavnosti 7. A to jen proto, že na desítku to vytáhli The Chainsmokers.
The Chainsmokers jsou producenti, rozumíme si. Nikdo od nich nečeká živě provedenou hudbu, to nejsou King Crimson. Jede se z přednatočené DATky, občas živě bicí, něco odehraje Alex Pall na klávesy. Zpěvák Andrew Taggart se poctivě snaží, ale upřímně – duo moc dobře ví, proč si na singlech zve ke zpěvu hosty. Vystoupení, mimochodem bez přídavku, se dělilo na DJ sety a prezentaci vlastních skladeb, což je obrovská škoda. Toho mixování a kroucení čudlíkama bylo zbytečně moc, navíc na jedno brdo. Rozduněné basy, virbl, stoptime, výbuch konfet. Je pak celkem jedno, jestli je předmětem remixu devadesátková „What Is Love?“ od Dr. Albana, nebo vzpomínka na Dolores O‘ Riordan, The Cranberries a Zombie.
To jejich vlastní tvorba je mnohem zajímavější. Páteří se samozřejmě stalo album „Memories…Do Not Open“, které dokazuje skladatelský potenciál dvojice. Nijak ohromující, ale zajímavé momenty se bezpochyby najdou. Nejednou jsem si během večera vzpomněl na osmdesátky a popové polobohy Wham! The Chainsmokers jedou na podobném principu. Omelírovaný krasavec, který na sebe strhává veškerou pozornost a parťák v pozadí, který je tím dělníkem hudby na pódiu. S ohledem na výše napsané všechno ostatní v tomto srovnání kulhá, ale je to dobrý příklad toho, že třicet let staré hudební modely fungují spolehlivě i v novém století.
Co se vizuálního vjemu týče, mohl by mít námitky jen slepec. The Chainsmokers se od svých počátků nesmírně posunuli, pokud nebudete líní dohledat si některá live videa na internetu, zjistíte, že ten pokrok je skutečně jako okresní přebor vedle La Ligy. Animované projekce, smajlíky, kostlivci, vesnické ulice, anatomicky dokonalá provedení srdce, bouře a déšť za okny. A mnohem, mnohem víc. Ohnivé sloupce a bubeník s hořícími paličkami. Koncertní křídlo, snesené partou borců během pár sekund dolů na stage.
Andrew Taggart, pobíhající nahoru, dolů a do stran, který kromě zpěvu zkusil vzít párkrát do ruky kytaru a předvést něco jako hru si zaslouží povzbudit, protože snaha se cení. I v případě novinky „Sick Boy“, která z dosavadní tvorby námětově i zpracováním vybočuje a naznačuje směr, kterým by se duo mohlo ubírat do budoucnosti. Leccos prozradila i závěrečná novinka „Everybody Hates Me“, která má šanci zařadit se po bok hitů "Something Just Like This", "Break Up Every Night", „Honest“, „Roses“ nebo „Don‘ t Let Me Down“, které rovněž zazněly. Bez hostů, samozřejmě, ale s chutí a s rostoucí suverenitou.
The Chainsmoker předvedli show, na které se mohl skvěle bavit i čtyřicátník jako já. Hudební mistrovství, instrumentální kudrlinky, hlasovou ekvilibristiku a fenomenální melodie hledejte jinde. Ale zábavou, vstřícností k publiku a pastvou pro oči budou The Chainsmokers hledat sobě roné jen těžko. A až zjistí, že ty čtvrthodinové mixy v jejich vystoupení spíš prudí, budou zase o třídu lepší.
Skutečná Primera División.

Datum akce: 
11.02.2018
Interpret: 
Styl hudby: