Vánoční Respect festival 2017

Datum akce: 
8. 12. 2017
Styl hudby: 
Festival: 

Konono No1

Garážová taneční hudba z Konga! Prehistorický acid house z Kinshasy!

Z transovních rituálů přímo do elektronických tanečních experimentů bez mezipřistání.

Hudba z válečné zóny jižního Konga, přenesená na periferii metropole Kinshasy, s drnkacími skříňkami, megafony, perkusemi z autovraků a po domácku vyrobenými mikrofony. Tento africký DIY objev se okamžitě stává hitem alternativní scény po celém světě, sklízí úspěchy nejen na podiích World music ale i na elektronických, experimentálních a jazzových festivalů. Odehrál turné s holandskou noise-post-punkovou kapelou The Ex a do londýnské Royal Festival Hall jej pozvala chicagská „post rocková“ sestava Tortoise.
Debutové album vyšlo v etno-elektronické sérii Congotronics značky Crammed Discs a proniklo do první desítky Evropského žebříčku World music. Toto album zařadili mezi nejlepší nahrávky roku 2005 mimo jiné Beck či Anthony And The Johnsons, z tisku pak New York Times, Folk Roots nebo Guardian. Vystoupili na festivalu Steva Reicha, Sonar festivalu a dalších.
S nabídkou společného projektu je oslovil DJ Jeff Mills a odehráli společné turné s Coco Rosie. V říjnu vydal Crammed Disc dvojalbum Tradi Mods versus Rockers, na které vybraní hudebníci alternativní rockové a elektronické scény nahráli coververze, remixy i vlastní kompozice inspirované zvukem Congotronics. Na albu nejdeme Animal Collective, Sylvaina Chauveava, Deerhof, Juanu Molinu a mnoho dalších.

Směs tradičního folku z Bazomba se syrovým zkreslením, k němuž by se jistě pyšně hlásil Jimi Hendrix.
Newsweek (USA)

Nepřipomíná to žádný jiný styl z Afriky. Sofistikovaná brutalita Konono No. 1 zanechává trvalé stopy ve vědomí posluchače.
Les Inrockuptibles (Francie)

Navazují zrovna tak na Einstürzende Neubauten jako na Tabou Ley… divokost ranného Milese ze 70. let a éry Krautrocku.
Village Voice (USA)

Hudba z Konga je světově proslulá především díky sladkému zpěvu a energií sršícímu kytarovému doprovodu. Styl, ve světě známý jako soukous či konžská rumba, ale není jediným reprezentantem konžské hudby. Ještě předtím, než do Afriky přišly kytary, vybrnkávali místní muzikanti neméně hypnotické melodie na kovové jazýčky drnkacích skříněk, jimž se v této části kontinentu říká likembé.
Konono No. 1 používá hned tři takové nástroje, elektricky snímané a zesilované svérázným sound systémem s megafony. Doprovází je industriální rytmika s perkusemi z brzdových bubnů a dalších automobilových částí. Zatímco perkuse drží ostrý, kovový rytmus, jazýčky likembé vykreslují melodické smyčky, navzájem propojené jako články řetězu. Energií nabitý zpěv povzbuzuje tanečníky, a vyzývavému rytmu neodolá ani publikum. Konono No. 1 ale nenabízejí sladké melodie a uhlazené kytarové riffy. Představují nejkratší spojení mezi syrovou tradicí a taneční horečkou velkoměsta. Jedná se nejen o pozoruhodný společenský fenomén, ale i o velkolepou zábavu.

Sestava existuje už od 70. let a navazuje na rituální, trans přivádějící hudbu národa Bazombo, který žije na hranicích Konga a Angoly. Její první nahrávku přinesla kompilace francouzské etnografické značky Ocora, Zaire: Musiques Urbaines a Kinshasa, která ji uvedla pod jménem Orchestre Tout Puissant Likembé Konono No. 1.

Koncertní i studiový zvuk kapely by zahanbil i ty nejvynalézavější industrialisty. V Africe je zvykem „vylepšovat“ hudbu způsoby, které běloch považuje za nestandardní. Zpěvačky běžně používají kytarové zesilovače se zmáčknutým efektem „chorus“: co je nepřijatelné pro jazzového zpěváka z Ameriky, je na pouliční party v Bamaku naopak módou. Zvukaři nařezávají membrány reproduktorů nožem, aby zesílené tóny „ozdobilo“ chrastění. Konono se ale bez tohoto triku obejde – používá totiž nejoblíbenější PA systém afrických pouličních hudebníků, a to jsou megafony. Zbývající část aparatury, jako snímače a mikrofony, jsou vyrobené podomácku. Na místě je srovnání s Kraftwerk: pokud potřebné nástroje ještě neexistují, pak si je musíte vyrobit. Ale zatím to nikdo nedělal v tak tvrdých podmínkách, jako sestava Konono, která hrála po léta ve válečné zóně na jihu Konga a až později se přesunula do hlavního města Kinshasy: snímače aparatury jsou ručně navinuté na součástech automobilových starterů, Těla mikrofonů vyřezaná ze dřeva, konektory jacků z větví, 25 wattový zesilovač pohání autobaterie.

Styl Konono má původ v rituálech matanga, při nichž se široké příbuzenstvo loučí se zemřelým a vstupuje přitom do transu. Tahle hudba je na hony vzdálená intelektuálním, esteticky vybalancovaným stylům, dnes řazeným do World music. Že má daleko blíž k proto techno, post-hardcore, post-industriálním a post-rockovým avantgardistům, správně odhadl belgický promotér Tony van der Eecken, který skupinu zkontaktoval s holandskou noise-post-punkovou kapelou The Ex. „Věřili jsme mu – a naše společné koncerty potvrdily, že měl pravdu,“ říkají The Ex.

Disciplin A Kitschme

Mistři balkánské dekadence

Skupina navazuje na hudebně objevnou a stále nedoceněnou historii jugoslávské new wave scény, která je v nezaslouženém stínu mainstreamových umělců typu Gorana Bregoviče či balkánských dechovek. Ústřední postavou je Dušan Kojić, známý jako Koya, který před 40 lety vstoupil do historie revolučním užitím baskytary jako sólového nástroje. Ten skupinu založil po rozpadu post-punkové legendy Šarlo akrobata. Sestava vznikla ještě před jugoslávskou válkou a během nuceného exilu v Londýně vzbudila nadšené recenze na stránkách renomovaných časopisů NME a Billboard, především díky propojení tanečních trendů a hard-core rocku. Skupina hrála v mezinárodním obsazení včetně černošské zpěvačky, její alba vycházela u prestižních značek (Pinnacle). Deník The Times tehdy jejich album zařadil k „nejzajímavějším šíleným počinům roku“. Pověst skupiny přilákala renomované hosty (Skip McDonald – Little Axe), kapela se dokonce objevila na obálce prestižního časopisu Mojo. Její zvuk stojí na agresivním propojení basy, bicích, mužského i ženského zpěvu. Poslední album, Again, vyšlo v sestavě rozšířené o harfu. Cesta za novými zvukovými kombinacemi tak dostane i na pražském koncertě nečekanou dimenzi.

Renomé u odborníků získali Disciplin A Kitschme i balancováním na hraně žánrů a témat. První album skupiny odmítaly velké jugoslávské značky vydat, údajně proto, že bylo málo komerční – což je stejná výtka, která o patnáct let dříve postihla Franka Zappu. Velkou a nejen hudební inspirací byl Jimi Hendrix. Jeho vyzývavě nekonvenční zpracování americké vlastenecké písně „The Star-Spangled Banner“ inspirovalo Kojiće k podobně zlehčující verzi tehdejší jugoslávské hymny „Hej Sloveni“. V dalších skladbách Kojić citoval houslový part z Dvořákovy Humoresky, texty písní nešetří ironií jak v politické rovině („Političari + Virusi“) či hudební (narážka na Bregovićovu pop-skupinu Bijelo Dugme). V historii ex-jugoslávského rocku má skupina exkluzivní místo – tři z jejích alb jsou v historickém žebříčku Top 100, chorvatská mutace časopisu Rolling Stone jedno z alb dokonce zařadila na 12. místo své vlastní tabulky Top 100.