Legendární americký kytarista Walter Trout vystoupil 23. dubna 2024 v sále ARCHA+ v rámci turné k poslednímu albu Broken. Album je nejen o bilancování jeho mladého bujarého života, závislostech a hledání cesty, ale také úvaha o dnešním světě. Rozhodně však nešlo o nějaké nudné rozjímání, které by se linulo celým večerem, a pomalé bluesové věci střídaly úderné kousky ve stylu boogie.
O Waltru Troutovi bylo již napsáno hodně. Jako správný pstruh proplouvá hudebním světem i životem. Tento třiasedmdesátiletý kytarový mág je známý nejen svým uměním, ale také svými závislostmi a zdravotními problémy, za které se nestydí a otevřeně o nich hovoří. Byl dva roky závislý na heroinu a poté na alkoholu, dokázal se z toho ale dostat. S drogami přestal v roce 1977, poslední sklenku si dal o deset let později, to vyžaduje velkou vnitřní sílu. Přesto si tito démoni vybrali svou daň a v roce 2013 se projevila cirhóza jater. Došlo to tak daleko, že začátkem roku 2014 mu lékaři dávali posledních 90 dnů života, pokud neproběhne transplantace. Jeho manželka Marie Brændgård udělala sbírku a díky obrovskému přispění fanoušků (celkové náklady na léčbu přesáhly 2 miliony dolarů) mu byla v květnu 2014 transplantována játra. Ani tehdy však nebylo vyhráno, ztratil 65 kilo, přestal chodit i mluvit. A tady se opět projevila jeho životní síla a již v roce 2015 vyráží na turné. Takový člověk musí vědět naprosto přesně o čem je blues, tedy to myšlení. blues má být muzika o nemnoha tónech a troufám si tvrdit, že Walter Trout zahraje v jedné skladbě více tónů, než třeba B. B. King za celý život. V sedmdesátých letech hrával jako sideman s John Lee Hookerem nebo Willie "Big Mama" Thornton, pak boogie s Canned Heat (1981-1984) a opět blues s Johnem Mayallem (1984-1989). Po odchodu od Mayalla se vydává na sólovou dráhu, ihned vychází album Life in the Jungle a v následujícím roce Prisoner of a Dream. Od té doby je na turné vlastně pořád, a kromě vynucené zdravotní pauzy nebo nahrávání alb koncertuje.
Role supportu se v Arše zhostili karlovarští Steven’s. Tato bluesrocková parta kolem kytaristy a zpěváka Štěpána Kordíka se nebojí zakomponovat do svých skladeb i jiné styly, a to je dobře. Jsem si jist, že tento devítičlenný band s dechovou sekcí a dvěma vokalistkami svojí půlhodinkou nikoho neurazil.
Po krátké úpravě pódia začalo to, na co všichni čekali. Žádný pompézní nástup, přivítání, žádné řeči, ale z ještě zhaslého pódia úderné kytarové sólo, za postupného připojování kapely. Pár vět před druhou písní, kterou byla CouRAGE In The Dark, a už zase muzika naplno. Pomalé bluesové písně střídaly věci s prvky boogie nebo rocku, i to country si tam člověk našel. Hudebně je to prostě americká muzika se vším všudy a dál bych to neškatulkoval. Walter Trout má čistý kytarový zvuk a nepoužívá žádné krabičky. Hraje na stratocastery, buď přímo od firmy Fender nebo na svůj signovaný model od firmy Delaney Guitars, a zvuk žene přímo do Mesa Boogie Mark IV. V čistotě je krása.
Na basu hrál na Grammy nominovaný John Avila. Tento fenomenální baskytarista je známý především z působení ve skupině Oingo Boingo, ale účinkoval také například na čtvrtém albu Steve Vaie Fire Garden. Je také známým producentem a v Los Angeles vlastní nahrávací studio Brando's Paradise. Tento energický basista s vytříbenou technikou hrál na nástroje firmy Vigier Guitars. Zesilovač měl také od firmy Mesa Boogie a bednu od Mark Bass. Měl bohatý pedalboard, ale využil ho jen při sóle v závěru… pravda, tam z basy loudil tóny vskutku kosmické. Celý večer dokazoval, že je špička v oboru a s bicími tvořili opravdu excelentní spodek. Za těmi seděl Michael Leasure známý především ze svého dvouletého účinkování u Edgara Wintera, mladšího bratra známějšího Johnyho. Na své bicí Ludwig hraje v obráceném gardu a dovede také zazpívat výborné vokály. Klávesy obsluhoval Roland Bakker. Hrál na varhany Viscount Legend, ke který nechyběla Leslie bedna s rotační hornou, a piano Korg Grandstage. A hrál na obojí dobře, jak v sólech, tak v doprovodech, a někdy na obojí najednou. Vždy mě dostanou pianisti, kteří hrají jednou rukou na varhany a druhou na klavír, protože jde o dva dost odlišné styly hraní.
V některých písních hrál také Brett Smith-Daniels, mladý, ale již známý, bluesový kytarista, zpěvák a skladatel. Nejdříve, když Troutovi chystal kytary vypadal, na kytarového technika (i v průběhu koncertu některé písně vynechal a staral se o kytary hlavní hvězdy). V průběhu koncertu se připojil a brnkal si tam na kraji pódia. Poté Walter Trout všem sdělil, s kým mají tu čest, a Brett Smith-Daniels všem ukázal, proč jeho hvězda tak strmě stoupá. Jako devátá v pořadí zazněla píseň We’re All In This Together ze stejnojmenného alba z roku 2017, které je celé poskládáno z duetů. Na albu v této písni účinkuje Joe Bonamassa a Brett Smith-Daniels byl skvělou alternativou. Ano, všichni se přišli podívat na Waltera Trouta, je originální, osobitý, výjimečný… a excelentní, ale i pokud by tam byla bez něj jen tato čtveřice s Brettem Smith-Danielsem coby frontmanem, byla by to skvělá bluesová show, jakou žádná evropská kapela nemůže předvést.
Také John Avila se ukázal jako skvělý zpěvák. Walter Trout natočil hodně duetů a na posledním albu Broken jsou dva. Beth Hart účinkuje v písni Broken a Dee Snider, známý především jako zpěvák Twisted Sister, pak v písni I’ve had Enough. V obou písních zpíval dané party John Avila, samozřejmě jinak, ale perfektně. A když se připojil i klávesák Roland Bakker a zpívalo všech pět lidí na pódiu, jako třeba v písni Follow You Back Home, byla to opravdu bomba. To je přesně to, co mi chybí u většiny evropských kapel, tyto dokonalé vokály amerického střihu. Nevím, proč to tady neumíme…
Zaznělo jedenáct písní, někdy skoro bez průvodního slova, někdy s delšími, až osvětovými, pasážemi o Troutových problémech a nutností darování orgánů. Asi by mi to jinde vadilo, ale tady je to pochopitelné a ke koncertům Waltera Trouta to nějak patří, protože to sám vše zažil. Na druhou stranu, píseň Broken mám rád, opravdu se mi líbí, a když “I don't wanna be broken anymore“ zpívá někdo, jako Walter Trout (navíc na albu s Beth Hart, která má se závislostmi také bohaté zkušenosti), tak jim to opravdu věřím. A o to, dle mého, jde v muzice především.
Po vytleskání zazněla ještě Going Down od Freddieho Kinga, kterou zpíval převážně opět John Avila, a mohlo se vyrazit k domovu. Bylo to pěkné a doufejme, že Walter Trout opět brzy zavítá do našich končin. Agentura Liver Music opět ukázala svůj cit pro výběr interpretů… Waltera Trouta koncertování baví a byly k vidění nejen výborné instrumentální výkony, ale také energická show a dokonalé propojení muzikantů s publikem… mě to naplnilo.