Pixies, 8.10.2019

PIXIES
Fórum Karlín 8.10.2019
Navázat na minulost v bodě, kdy bylo nejlíp a doufat, že nebude žádný skok poznat je pokaždé bláhovost. Ani bostonské legendy PIXIES zřejmě nepředpokládají, že by se jejich nová tvorba vyrovnala klasice z přelomu osmdesátek a devadesátek. Jejich novější počiny „indie Cindy“ a „Head Carrier“ ostatně sklízejí přinejmenším rozpačité recenze, což je vcelku pochopitelným důvodem k tomu, aby se jejich obsah do jevištní podoby příliš nedostal. Tuhle smutnou řadu má šanci prolomit novinka „Beneath the Eyrie“, která ve svých nejlepších momentech („Catfish Kate“ o holce, která se pere se sumcem, „Silver Bullet“ a především „Death Horizon“) vyvolává časy minulé vcelku úspěšně. Žádná další klasika z toho nebude, ale je to poctivá a výživná nahrávka, se kterou se úspěšně popasovala i nová baskytaristka Paz Lenchantin, která bude chca nechca stejně srovnávaná s Kim Deal - co naděláš, dětma nezatopíš a Kim do toho zřejmě definitivně hodila vidle před pěti lety.
Pro Black Francise byl zřejmě největším oříškem výsledný koncertní zvuk, skloubit všechno tak, aby novinky i třicetileté fláky plynule přecházely do sebe. Celý koncert totiž plynul v podstatě bez jediného slova a skoro čtyřicet skladeb vytvořilo pulzující koktejl dravosti, melancholie, poetiky a špinavého noise. Zatímco nástup byl strhující, v půlce koncertu vystoupení trochu ztratilo dech, (zhruba od „Where is my Mind“) a přestože se Paz u své růže, zastrčené v mechanice baskytary, culila a zpívala a snažila se, Black Francis občas nedotáhnul výšky, znuděně hrnul do publika svoje litanie, bez zájmu popíjel, zatímco Joey Santiago předváděl podivné figury s kytarou - zpátky do kolejí se koncert vrátil vlastně až ke konci, kde se zase Francis zase našel. Přídavková „Debaser“ už byla úplně v režii celé kapely, to „ha ha ha hooo“ je fakt démonický a kotel pod pódiem vřel.
Konec rychlý a stručný. Po průletu historií, od „Monkey Gone to Heaven“, přes „Caribou“ k „Where is My Mind“. Nic podstatného nechybělo a přesunutí do Fóra Karlín z původního velkého sálu Lucerny byl dobrý tah. Stejně, jako volba předkapely, anglických Blood Red Shoes, kteří sotva začali hrát, už skončili, což byla obrovská škoda. Publikum je bralo a ty songy jsou natolik skvělý, že je samostatný koncert 4.11. v Lucerna Music Baru logickým důsledkem. Nebudou tady ostatně poprvé. Stejně jako PIXIES, kteří dorazili popáté. Možná jiní, možná unavenější, ale některé legendy stárnou elegantně. To je případ i andaluského psa Franka jeho bostonské party.

Interpret: 
Styl hudby: 
Místo: 

Přidat komentář