Walk Off The Earth

Walk Off the Earth
Support Darenots
Lucerna, velký sál 10.4.2018

Kanada je možná chladná země, souhlasím. Tamní klima by asi teoreticky nemělo kdovíjak nabíjet energií, což bylo nicméně včerejšího večera v pražské Lucerně vyvráceno hned dvakrát.
Předně – ikonický sál byl vyprodaný, narvaný k prasknutí a klasicky vydýchaný a přehřátý. Lidi se přišli bavit. A teď můžeme diskutovat o tom, jestli jsou Walk Off the Earth umění. Myšleno umění s velkým „U“. Ale než se pustíme do filosofování, je dobré zmínit předkapelu. Tou jsou první bořiči mýtů o chladných Kanaďanech, čtveřice Darenots z Toronta. Trochu mi něčím připomínali Young Fathers, shodou okolností téhož dne hrající na jiném místě v Praze. Ochota kombinovat zvuky, zkreslovat je, samplovat a naboosterovaný výsledek vyplivnout mezi lidi je tím pojítkem, které mi vytanulo na mysli. Od úvodní „Heavyweight“, což je hit na první dobrou, přes citace spřízněných žánrů, v daném případě „Feel Good Inc.“ od Gorillaz. Ideální předskokani, což je, jak víme, velice nevděčná úloha. Tentokrát ale splněna nekompromisně, nikdo nedostal šanci se nudit, set dlouhý tak akorát – perfektní práce.
Pak Kanada podruhé.
Pokud někdo o sobě v našich podmínkách tvrdí, že je multiinstrumentalista, většinou se tím myslí, že umí hrát na kytaru a trochu na klavír (čest výjimkám). Walk Off the Earth dělají z tohoto prohlášení nevěrohodnou báchorku pro oblbování středoškolaček. Protože tohle skutečně multiinstrumentalisté jsou. Teď z hlavy mě nenapadá nic, co by neuměli rozeznít a to uvažuju i o ovčí kůži a mraveništi. Byla by chyba je označit jako „tu kapelu, co dělá předělávky a tváří se u toho vtipně“. WOTE jednak umí sami složit skladbu, která je hitem („red Hands“) a co se týče těch předělávek, řeknu to takhle – Walk Off the Earth posílají milostné dopisy populární hudbě. Především té soudobé ("Somebody That I Used to Know", „Hey Ya!“ „Closer“) s občasnými přesahy k popové klasice („Twist and Shout“ v medley směsi) a nebojí se ani experimentů. „Bohemian Rhapsody“ nechali kromě prvních dvou veršů a závěru odezpívat výhradně publikum za doprovodu klavíru Beard Guye, „mlčenlivého člena“ kapely.
I to provařené „Hello“ od Adele zní v jejich podání svěže a neutahaně. Protože k WOTE patří show. Světla, děla na konfety, balóny a scénky v rámci skladby a Sarah Blackwood v kraťasech tak titěrných a s kukučem tak roztomilým, že by nad ní zaváhal i kastrovaný mnich-gay.
Pro diváka koncertním vystoupením WOTE doposud nepolíbeného (ač u nás vystupovali potřetí) musí být jejich show ohromujícím zážitkem. Hraje všechno, co má ruce a nohy a bravura, se kterou členové odhazují svoje nástroje přes celé pódium asistentům, zaslouží uznání. Ostatně jako všechny výkony. Předvádět hudební klauniádu (což do značné míry jejich vystoupení je), ovládat nástroje a brilantně to odzpívat je prostě kumšt. Možná ne Umění, jak jsem přemítal v úvodu, ale kumšt jo. Poctivý. Bavit lidi je dřina, možná leckdy tvrdší, než precizní, statická kytarová sóla. S vědomím, že srovnávám nesrovnatelné. Protože skutečné Umění…nebo, víte co? O Umění už nediskutujme. Všichni se bavili, na pódiu i pod ním.
Filosofický závěr si z toho udělejte sami.

Datum akce: 
10.04.2018
Interpret: 
Styl hudby: 
Místo: 

Přidat komentář