ZVUKOVÉ INFERNO

Jazzový saxofonista a skladatel Guillaume Perret se svými spoluhráči přivezli do Prahy neskutečnou nálož energie a emocí!
Sice ještě pár minut před začátkem zel sál žižkovské Akropole doslova prázdnotou, na pódiu jen tma a ticho, ale úderem dvacáté hodiny scénu zalilo ostré světlo, a během několika vteřin byl prostor plný ponurých, hlubokých tónů Guillaumeho tenorsaxofonu i posluchačů, kteří se vynořili odněkud z temných zákoutí klubu. Celou úvodní, více než desetiminutovou skladbu Heavy dance, sledovali siluetu jediné postavy, osvícenou rudou září, chvílemi doplněnou o světlo vycházející z ústí nástroje, proměněného tak v rozžhavený ďábelský artefakt. Společně s umělým kouřem vytvářely dokonalou iluzi pekla. Ve druhé skladbě se představili Electric Epic v jiné sestavě, než v roce 2014 na Colours of Ostrava. Bubeníka Yoana Serru v Praze doplnili kytarista Cyril Moulas a excelentní basák Linley Marthe, ostřílený např. spoluprácí s Joe Zawinulem. Až teprve s nástupem kapely se rozpoutalo to pravé peklo. Pouhé čtyři nástroje rozehrály neuvěřitelně barevnou škálu zvuků, pomalá tempa střídala rychlá, prvky ethno music se mísily s těžkým hardrockem, na chvíli jsme se ocitli v městečku Twin Peaks, hned na to na jazzrockovém koncertě v roce 1970, často kytara kvílela jako saxofon, frontmanovo ságo odpovídalo zvukem sólové kytary včetně hojně využívaného wahwah pedálu, delaye a dalších efektů. Během přídavku se pak oba nástroje spojily v několikaminutovém unisono sóle. Málokterý kytarista vůbec používá tolik krabiček jako Guillaume se svým nástrojem. Celkem, včetně přídavku, zaznělo 7 skladeb z nového alba Free, i ze staršího Open Me, z nichž každá trvala okolo deseti minut. Čas ale rozhodně nikdo v sále nevnímal. Hodina a půl tak uplynula bez jediného nudného okamžiku. Druhého přídavku se sice ohromení posluchači nedočkali, přesto mířili k východu nadmíru spokojeni… a v sále zůstal jen silný zápach síry.

Styl hudby: