Ritchie Blackmore's Rainbow

Ritchie Blackmore‘ s Rainbow
O2 Aréna
20.4.2018

Venku téměř léto, v O2 Aréně odhadem osm, devět tisíc pravověrných rockerů a všichni čekají, s čím se představí Ritchie Blackmore, zakládající člen Deep Purple, který po odchodu založil Rainbow. Parta padesátiletých Němců v džískách, která stála kolem mě a na všechno říkala „Sauber!“ toho nechala v okamžiku, kdy se na pódiu objevili jejich krajani, předskakující The Lords. Němečtí veteráni, starší, než náš Olympic, vykouzlili na svých kytarách ty nejprofláklejší riffy a jejich vystoupení ne a nebralo konce. Začali čtvrt hodiny před osmou a ještě před půl devátou prali do mániček pod pódiem směs rock‘ n‘ rollů, kde si podávala Lucille a Johnny B. Good ruce na Route 66 pod dozorem šíleného německého přízvuku. Zkuste na libovolné zábavě požádat místní kapelu, ať zahraje Kabáty německy a budete mít zhruba představu.
Na rozehřátí těch věrných to nicméně stačilo bohatě a pokud se lidi baví, je to tak v pořádku. Jakmile ovšem nastoupila Blackmoreova parta, měl jsem pocit, že lidi se zas až tak nebaví. A to, prosím, nepřijel se svým středověkým divadlem Ritchie Blackmore‘ s Night, což je neblaze známý projekt, ve kterém hardrocková hvězda pod vlivem manželky vyvolává skřítky pomocí louten a fléten. Ritchie si tuhle proklínanou inkarnaci schovává na hrady a zámky a sportovní hale předvedl reunion svých rockerských vzpomínek.
Zhruba rovnoměrně ho rozdělil mezi Rainbow a Deep Purple, čímž ovšem přidělal plné hlasivky práce Ronniemu Romerovi, chilskému zpěvákovi, který má nepochybně rozsah i talent, ale zkoušet za mikrofonem uzpívat party DVOU legend (Gillan a Dio) a ještě předvádět show je nemožné. Skutečně. Přes veškerou snahu a můj pomyslně smeknutý klobouček to zkrátka nejde, pouze za předpokladu, že se spokojíte s jakýmsi coverem sami sebe. Na což má Blackmore právo, jsou to jeho skladby, kdyby je nechal odkokrhat frontmanem The Lords, fakticky nemůže namítat nikdo nic. Ale ono to vystoupení zkrátka nemělo náboj.
Pokud pominu osobní zklamání z absence Soldier of Fortune, kterou má skupina v rámci turné jinak na setlistu, dlouhé prostoje mezi skladbami, kde si něco Blackmore a Romero šuškali, celkově statické vyznění koncertu a minimalistické světelné efekty, chyběl tomu celkově nějaký ajfr, nadšení. Jakoby Ritchie, s bravurou, avšak zadumaně, zrovna zase v duchu s manželkou pohřbíval nějakého elfa. „Child In Time“, „Perfect Strangers“, po pár úvodních taktech chorálovým zpěvem publika uvedená „Long Live rock 'n' Roll“ a brilantně odvedený „Smoke On The Water“ byly vlastně jediné průbojnější okamžiky večera.
Závěrečné „Burn“ podtrhly pocit řemeslně zvládnutého, ale sterilního večera. Spousta diváků měla určitě radost, odcházela spokojená, ale „Sauber“? Při vší úctě ani náhodou, pánové.

Land of Hope and Glory – britská patriotistická (ze záznamu)
Over the Rainbow (Harold Arlen song)
Spotlight Kid
I Surrender (Russ Ballard cover)
The Temple of the King
Since You Been Gone (Russ Ballard cover)
Man on the Silver Mountain (s úryvkem 'Woman from Tokyo' od Deep Purple)
Street of Dreams
Black Night (Deep Purple cover)
Mistreated (Deep Purple cover)
Difficult to Cure (with Jens Johansson organ solo and Bob Nouveau bass solo)
Child in Time (Deep Purple cover)
Perfect Strangers (Deep Purple cover)
Stargazer
Long Live rock 'n' Roll
Smoke on the Water (Deep Purple cover)

Přídavek:
Burn (Deep Purple cover)

Styl hudby: 

Přidat komentář