Depeche Mode - Mírná revoluce v mezích zákona

Chodit třicet let na koncerty Depeche Mode je stejné, jako se třicet let milovat s jednou ženou. Už víte, co můžete čekat, v jaké chvíli asi vyjekne, kdy změní polohu. Na druhou stranu ví, co chce, ví, co chcete vy a staré postelové fígle umí oprášit a opepřit tak, že pak budete usínat s líbezným úsměvem na rtech. Zkrátka, nová milenka vám může ukázat v peřinách rozličná alotria, ale přísloví říká, že stará láska nerezaví a v případě Depeche Mode to platí dvojnásob.
Kapela přijela v rámci Global Spirit Tour na podporu alba, které je přijímáno velice rozporuplně. Kromě pilotního singlu Where´s the Revolution a svižnější So Much Love (která je strukturou ovšem až okatě podobná Broken z předchozí desky Delta Machine) se letošní Spirit obešel bez výrazně hitovější melodie a sází spíš na celkovou náladu. Tou náladou je naštvanost a rezistence, to celé ve středním tempu a ponuré náladě, myšleno tedy ponuré i v rámci dosavadní tvorby kapely. Přesto nebyl jubilejní, desátý koncert Depeche Mode v Praze žádnou tryznou. Ale popořadě.
Odbavování návštěvníků se trochu protáhlo s ohledem na důkladnější kontroly v souvislosti s neblahou pondělní událostí v Manchesteru. Předskokani Raveonettes proto hráli před poloprázdným stadionem, ovšem s vědomím toho, jak konzervativní publikum mají v jistém ohledu před sebou. Zasloužili by si samostatné vystoupení.
Čtvrt hodiny před osmou večerní se ozval úryvek reprodukované beatlesácké Revolution – „Říkáš, že bys chtěl revoluci…no, víš – my všichni bychom chtěli změnit svět“. Depešáci berou svou revoluci vážně, chtělo by se říct. Jenže to neřeknu. Beatles dozněli a na obří obrazovce se objevily kreslené pochodující boty z obalu aktuálního alba. Na horním ochoze pódia se objevil David Gahan a spustil litanii o tom, jak kráčíme směrem vzad, vzápětí vystřídanou zmiňovanou So Much Love. Ze Spirit nakonec DM odehráli pět skladeb, ale nemůžu se zbavit dojmu, že byly víceméně jen do počtu. Protože tu hlavní složku tvořily právě osvědčené postelové kousky třicet let trvajícího vztahu. Jen v líbezných a vzrušujících obměnách, jako například Everything Counts ve slušivé, moderní úpravě. Pain That I´m Used To s vybrnkávaným kytarovým riffem, který mně osobně zaujal mnohem víc, než studiová verze na albu Playing The Angel. Hraní si na neviňátko. To nehrozilo. Nechme milosrdně stranou Gahanův knírek, bez ohledu na něj je celá show stejně sexy, jak je publikum zvyklé. Zadní projekce k In Your Room (kterou osobně považuju za jednu z nejkrásnějších balad), to byla erotika pro pokročilé. Obrazová stránka vystoupení je koneckonců vždycky nápaditá pastva pro oči, z valné většiny z dílny holandského režiséra a fotografa Antona Corbijna, který s kapelou spolupracuje už čtvrt století. Je autorem i obrazového pódiového doprovodu k další novince, Cover Me, což je nenápadný ploužák, který neútočí na první signální soustavu podobně, jako před třiceti lety Stripped, ale pokud mu dáte šanci, usadí se a nepustí.
Depešácké balady jsou vůbec kapitolou samou o sobě. Budeme dělat, že letošní Eternal nikdy nespatřilo světlo světa, ostatně, Depeche Mode to předstírají taky a do setlistu zařadili v podání Martina Gorea instantní zvlhčovače dívčích klínů, vražedné kombo A Question Of Lust, Home a v přídavku Somebody. Nápěv Home zpíval celý stadion ještě několik minut po skončení skladby a bylo milé vidět očividně dojatého Martina, jak se šťastně uculuje.
Z minulé desky Delta Machine nezazněla jediná skladba a nebyl vlastně důvod, Heaven, ač krásná, je příliš utahaná, Soothe My soul je prachsprostá kopírka Personal Jesus a žádný další song nebyl natolik výrazný, aby bylo nutné se k němu v tomto turné vracet. Ačkoli v zimní části, která se vsadím, že přijde, to může být jinak.
Druhá půlka večera už sázela na jistotu z ranku best of, od nejstaršího alba Construction Time Again z roku 1983 přes největší zářezy Violator a Songs of Faith and Devotion. Jedinou výjimkou byla předělávka Heroes od Davida Bowieho, naprosto dokonale provedená, ovšem black swarm, „černý roj“, jak jsou někdy oddaní fanoušci DM nazýváni, nedokázali tuto vsuvku tak docela vstřebat, takže se rozjeté finále mírně zadrhlo, ovšem jen proto, aby se při závěrečných I Feel You a nezbytné Personal Jesus vřítilo do cíle a vyplivlo dvacetitisícový dav do nočních ulic Prahy. Nakonec nezbývá, než doufat, že pokud skutečně dojde na zimní část turné, bude v uzavřené hale. Policejní hodina ve 22:00 a tím pádem odehrání valné většiny koncertu za světla působí dojmem, že jste na festivalu, kde dohrajou Depeche Mode a jakmile se setmí, nastoupí hlavní hvězdy - Kabáti, nebo Kryštof. Ale nenechte se zmást.

Milovat se po třicet let s jednou ženou může být vzrušující i za denního světla. Není to revoluce, ale je to láska. A krásně se pak usíná.

Setlist:

Going Backwards
So Much Love
Barrel of a Gun
A Pain That I'm Used To
Corrupt
In Your Room
World in My Eyes
Cover Me
A Question of Lust
Home
Poison Heart
Where's the Revolution
Wrong
Everything Counts
Stripped
Enjoy the Silence
Never Let Me Down Again

Přídavek:

Somebody
Walking in My Shoes
Heroes (David Bowie cover)
I Feel You
Personal Jesus

Interpret: 
Styl hudby: