Dvacátý ročník Respect festivalu, pravidelné přehlídky World-music s nejdelší historií u nás, se uskuteční v sobotu 17. a neděli 18. června 2017.
Vystoupí řada zahraničních kapel a souborů.
Židovsko-indická suita koncipovaná kytaristou Radiohead.
Nejodvážnější žánrová kolize posledních let vznikla, když se kytarista Radiohead Jonny Greenwood setkal s izraelským hudebníkem Shye Ben Tzurem, mistrovským znalcem indické hudby. Výsledkem je projekt Junun, superband 20 osobností indické hudby. Vzácné spojení navzájem rozdílných žánrů sahá od spirituálních zpěvů qawwali až po burácející indickou dechovku. K sofistikovanému provázání kontrastujících prvků přispěl i Nigel Godrich, stálý producent Radiohead. I když Jonny Greenwood projekt inicioval, koncertuje s ním jen zřídka - ale na letošní turné Radiohead si vybral Junun jako předkapelu. Roli kapelníka přebírá Shye Ben Tzur, který jako první spojil sufijské náboženské zpěvy s hebrejskými texty. Zrod projektu dokumentuje film, promítaný před festivalem Respect, který natočil americký kultovní režisér Paul Thomas Anderson, 6x nominovaný na Oscara (Až na krev, Skrytá vada).
Název Junun znamená Vášeň, a Jonny Greenwooda k projektu inspiroval zážitek z izraelské pouště Negev. "Slyšel jsem tam skupinu s arabskými houslemi, zajímavý mix s indickými prvky. Nejlepší skladbu, jak jsem později zjistil, napsal právě Shye Ben Tzur. Od té chvíle jsem věděl, že ho musím najít. Vždy jsem byl skeptický, když se rockeři pouštěli do World music — ale existují výjimky. Jednou z nich je Damon Albarn, který pracuje s hudebníky z Mali, a dalším je právě Shye Ben Tzur.” Ten se narodil v New Yorku, vyrůstal v Izraeli a velkou část života prožil v Indii, kde studoval u muslimských hudebních mistrů. Jeho přístup je převratný tím, že spojuje principy, dosud považované za ostré protiklady. Oženil se s dcerou sufijského spisovatele a učence Zahurul Hassan Shariba - a se svojí rodinou slaví muslimské i židovské svátky.
Překvapivé je, že Junun nezní jako hudební fůze, což je na poli indické hudby často praktikované účelové propojení. Výsledek lze spíš přirovnat k suitě, hudebnímu řetězci, jehož články harmonicky navazují, v každém z nich vynikne odlišná část pestrého spektra indických stylů, a vše je propojeno zkušenou rukou hudebního znalce. Suitou vás provázejí extatické vokální improvizace, perlivé figury indického harmonia, jemně dávkované tóny kytary — a exploze indických perkusí či hřmot dechových nástrojů tu působí jako interpunkce.
Kytarista a skladatel Jonny Greenwood s režisérem Paulem Thomasem Andersonem mnohokrát spolupracoval jako autor filmové hudby. Anderson dvacetičlennou sestavu Junon zachytil ve stejnojmenném impresionistickém filmovém dokumentu, který měl světovou premiéru na New York Film Festivalu — a česká premiéra proběhne v rámci festivalu Respect.
Radio Cos
Španělsko
Hudba z konce světa, která inspirovala Milese Davise.
Západošpanělský region Galicie nabízí podobně unikátní hudbu jako Irsko, Skotsko či Bretaň. Galicie sice nepatří mezi keltské země, kulturní spřízněnost vytvářely historické námořní cesty. Zdejší hudbě vládnou dudy i taneční rytmy, navíc tu slyšíme ostrý puls tamburín a pronikavý zpěv, jehož kořeny sahají až do severní Afriky. Od zbytku Španělska se Galicie liší i historií, místní jazyk má blíž k portugalštině než španělštině. Radio Cos vzniklo jako sdružení nejfundovanějších místních hudebníků a představuje podobnou superskupinu, jakou se v Irsku stali o půl století dříve Chieftains. Jádro tvoří dva virtuosové na tamburiny pandeiretas, kteří za sebou mají 30 let sběratelské práce, sestavu dotváří akordeon, dudy a housle v rukou fenomenálního hráče Nikolaye Velikova, který je původem z Bulharska. Na nástroj hraje od svých 6 let a ve Španělsku získal post sólisty v Galicijské filharmonii.
Hudba Galicie byla na světových festivalech opomíjená a zasloužené pozornosti se jí dostalo až v posledních letech, když se v hlavním městě Santiago de Compostela konal dvakrát mezinárodní festival Womex - a skupina Radio Cos patřila k zásadním překvapením programu. Už před šedesáti lety přivedla hudba Galicie do Evropy věhlasného sběratele a folkloristu Alana Lomaxe, který předtím pro Knihovnu amerického kongresu mapoval blues amerického Jihu. Lomax natáčel lidovou hudbu ve Skotsku, Itálii, ale nejcennější objevy udělal právě v Galicii - a jedna z jeho nahrávek dokonce inspirovala Milese Davise na jeho albu Sketches of Spain [skladba The Pan Piper-Alborada de Vigo].
Lomax cestoval po Španělsku v době diktatury generála Franca, kdy měla hudba galicijské menšiny punc ilegálního undergroundu. "Čtyři hodiny jsme pročesávali město, snažili jsme se najít staré ženy, které v mládí na fiestách zpívaly sólo," vzpomíná Lomax na svoji expedici. První zpěvačka byla nemocná, další byla mrtvá, třetí přestala zpívat, jedna odmítala vyjít z domu, jiná Lomaxův team přivítala, ale nemohla si vzpomenout na staré texty. "Mizerné odpoledne, jaké dobře znají všichni hudební sběratelé," píše Lomax, ale v zápětí dostává tip: do města se přistěhovaly nejlepší zpěvačky z hor. "Ve špinavé stodole stála žena. Měla bledou pleť, splihlé vlasy, byla špinavá a působila jako kdokoli z chudého jižanského venkova. Manuela byla ovšem nejlepší zpěvačkou kraje. Měla magický temperament lidového zpěváka - a kdo může dokázat, že to je méně než temperament profesionálního umělce?" Manuela má sestru. Na kraji města stojí zřícenina, s černým otvorem místo dveří. Interiér připomínal spíš jeskyni. Marucha držela v jedné ruce batole, ve druhé nemluvně, na nohou velké mužské boty. "Tahle zpívá vysoké partie," zjišťuje Lomax. Nevážila víc než padesát kilo, ale v kamenité zemi dokázala řídit pluh, tažený dvěma voly. Nejstarší ze sester měla čtyři děti, každé s jiným mužem. Sestry dostávaly deset peset za celodenní práci na poli a kus chleba a hlt anýzovky na oběd. Lomax vzpomíná, že tři syrové hlasy zvonily jak tenorsaxofony. Tamburiny a kastěnty hnaly hudbu jak lokomotiva. Falzetový výkřik prořízl melodii jako do běla rozžhavený kov. Nahrávání pokračuje na náměstí, je svatojánská noc a kolem ohně probíhají pohanské rituály. Mezitím se schyluje k dalšímu dramatu. Manuela si bere do rukou zpět dítě, na mikrofon zpívá ukolébavku a své dítě skutečně uspí. Každá ze zúčastněných zpěvaček dostává honorář odpovídající celodenní mzdě. "To byl náš nejlepší nahrávací den ve Španělsku, chudé venkovanky dokázaly naplnit tři hodiny hudebními klenoty, které teď vyšleme do světa."
Sirventès
Francie
Nový projekt leadera Lo Cor de la Plana- oksitánské songy středověkých kacířů s rytmy orientu.
Zpěvák Manu Théron, vedoucí polyfonního sboru Lo Cor de la Plana, přichází s novým projektem, tříčlennou sestavou Sirventés, v níž ho doprovázejí výjimeční hudebníci severoafrického původu: Youssef Hbeisch, spoluhráč Ibrahima Maaloufa a Tria Joubran rozšířil bicí soupravu o bubínky darbouka, a Grégory Dargent je prvním virtuozem na loutnu oud, který se svým nástrojem zachází jako s elektrickou kytarou. Jiskřivý i dunivý doprovod zní jako severoafrická paralela rockové rytmiky, výsledek je unikátním spojením tradice a modernity. Théron si tentokrát z oksitánské středověké poesie vybírá kontroversní a satirické písně, žánr známý jako Sirvenites, podle nějž si skupina vybrala svůj název. "Jde vlastně o nejstarší evropské protestsongy," vysvětluje Théron. "Písně trubadurů, církví označované za kacířství."
Manu Théron je už několik dekád vůdčím duchem jihofrancouzské hudební scény, která historické prameny spojuje s moderními prostředky i vlivy z Maroka či východní Evropy. Théron strávil část života v Alžírsku a Bulharsku, jeho skupina Lo Cor de la Plana u nás mnohokrát vystoupila. "Písně Sirventes byly církví permanentě pronásledované a definitivně vymýcené až inkvizicí, která znamenala i konec trubadurů. Ti navíc čerpali z hudby Orientu a sufijské poesie - a v souladu s tím jsem vybíral i své spoluhráče," dodává Théron. "Oksitánština, historický jazyk jižní Francie, byla ve středověku dominantním jazykem evropské poesie, a třeba v Itálii či Anglii ji aristokracie preferovala jako nástroj poesie. Anglický král Richard Lví Srdce napsal v oksitánštině dokonce několik básní. Středověká oksitánská poesie měla několik žánrů, nejpopulárnější byly samozřejmě milostné písně, které se snaží v málo slovech vystihnout všechny ty komplikace lidských emocí. Básně žánru Sirventes jsou naopak předchůdcem pozdějších polemik, používají množství slov a vybroušené argumenty."
Victoria Hanna
Izrael
Rabínova dcera rapující kabalistické texty
Přirovnání u dcery rabína divoce rapující starověké židovské texty klamou, přesto si transcendentním uměním izraelské “voice artist” zaskočený svět pomohl: u Victorie Hanna není prý troufalé myslet na Laurií Anderson, Meredith Monk, Diamandu Galas nebo Bobbyho McFerrina. S vědomí toho, že k plnému osobnímu rozklíčování její vokální akrobacie a jedinečné integrace kabalistického mysticismu a jazyka Tóry do moderního kontextu dospějete až na koncertu.
Jedno z nejlépe střežených izraelských hudebních tajemství dlouho odolávalo prozrazení: Victoria Hanna do letošního roku nevydala jediné album, zvěsti o křičící, se slabikami si hrající a recitující zpěvačce, herečce a performerce se v uplynulých letech šířily po jejích newyorských koncertech, vokálních workshopech a vystoupeních na prestižních festivalech. Naprostou senzaci pak vzbudily dva loňské videoklipy se skladbami Twenty two (22) letters a The Aleph-bet song (Hosha'ana), inspirovanými posvátným kabalistickým dílem Kniha stvoření (Sefer Jecira), připisovaným Abrahamovi. Deset sefír odkazuje k deseti cestám, skrze které Bůh stvořil svět, a dalších dvaadvacet jsou písmena hebrejské abecedy. Pro úplnost: Victoria pracuje také s Písní písní, sbírkou milostných textů z dob krále Šalamouna a choreografie vychází z kabalistického učení, spojující každé písmeno s jinou částí lidského Těla.
“Když se podíváte na písmena... pijete ta písmena svýma očima. V židovské tradici písmena nejsou oddělena od významu a význam není oddělen od fyzické existence a od zvuku,” vysvětluje Victoria Hanna, proč pro ni od mládí hebrejské dopisy nebyly pouze obyčejným popsaným papírem. Za hip hopovým rytmem a elektronickým podkresem stojí producent Tamir Muskat z nám dobře známého Balkan Beat Boxu. Zvuk alba ovšem vychází ze širších podnětů: Victoria se také kontaktuje se soudobou hudbou, tradicemi Středního a Blízkého východu, pracuje s moderním smyčcovým kvartetem a akustickou skupinou. Dcera jeruzalémského rabína, vyrůstající v duchovní víře ultra ortodoxní náboženské komunity odstřižené od sekulární společnosti, revolučně překračuje náboženská tabu: když necháme stranou odvážné využívání nejposvátnějších knih a hip hop, jako žena třeba nesmí zpívat před mužským publikem.
Hebrejská abeceda má pro zpěvačku hluboký význam, vnímá ji jako zdroj tajemného poznání a logopedickou pomůcku. Odmalička totiž koktá. “Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám - protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila jen, když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven. Když jsem byla nešťastná, zpívala jsem Bohu. Prosila jsem ho o pomoc. Ta pomoc přišla prostřednictvím mého zpěvu, ten zpěv sám o sobě mi pomohl,” uvedla Victoria v rozhovoru s Petrem Dorůžkou. Svůj handicap dokázala proměnit v dar, přivádějící ji ke studiu zvuku, dikce a nejrůznějších vokálních technik.
Koncertuje a přednáší po celém světě - účastnila se také workshopu v koncentračním táboru Terezín - a pečlivě si vybírá spolupracovníky: Bobby McFerrin, Gogol Bordello, Balkan Beat Box nebo ukrajinská zpěvačka Mariana Sadovska.
Ali Farka Toure Band feat. Afel Bocoum and Mamadou Kelly
Mali
Kořeny amerického blues v africké půdě.
Ali Farka Touré, jeden z velikánů africké hudby, byl též praotcem pouštního blues, které zpopularizovala skupina Tinariwen. Jeho doprovodný ansámbl funguje i po jeho smrti - a je první africkou superskupinou, v jejímž čele stojí osobnosti, souběžně aktivní jako sóloví umělci.
Touré zemřel roku 2006, jeho odkaz zasáhl jak africkou tak západní hudbu. Byl totiž prvním hudebníkem, který se zaměřil na africké kořeny amerického blues. Jeho průkopnické album Talking Timbuktu, které natočil společně s kytaristou Ry Cooderem, získalo cenu Grammy, a otevřelo dveře celé generaci afrických skupin včetně Tinariwen. Tourého ansámbl obnovil svoji činnost loni, k 10 výročí úmrtí svého vedoucího. Jedním z pilířů sestavy je Afel Bocoum, jehož Touré mnohokrát označil za svého nástupce. Roku 2002 si jej vybral též Damon Albarn, znalec africké hudby a zpěvák skupiny Blur na úspěšné album Mali Music. Druhým frontmanem je světově rovněž velmi úspěšný Mamadou Kelly, který právě vydal své třetí sólové album, natočené ve Spojených státech ve studiích poblíž dobře známého Woodstocku.
Podobně jako je americké blues i Jazz spojeno s řekou Mississippi, Tourého hudba čerpá sílu z veletoku Niger, který protéká vyprahlou krajinou na jižním okraji Sahary. Ali Farka Touré žil na své farmě ve vesnici Niafunké a každodenní boj s přírodou vnímal jako své druhé poslání vedle hudby. Odmítal cestu hudební celebrity a veškeré úsilí věnoval zúrodňování i zavlažování svých polí. Z Niafunke je i Tourého chráněnec a dlouhodobý spoluhráč Afel Bocoum, druhým povoláním specialista na tropické zemědělství. Druhý kytarista ansámblu, Mamadou Kelly, je ze severněji položeného města Goundam, které se v době nepokojů dostalo do rukou teroristů. Kelly musel opustit domov aby si zachránil život před islámskými radikály, kteří hudebníkům pálili nástroje a dokonce usekávali ruce. Bubeník skupiny Hamma Sankaré takové štěstí neměl - fundamentalisté jeho nástroje spálili na ulici.
Klíčovou každoroční událostí pro Tourého i jeho hudebníky byl Festival v poušti, který se odehrával v lednu v Mali na jižním okraji Sahary. Souběžně s koncerty probíhalo i kmenové setkání kočovníků z pouště, k prominentním hostům patřil Robert Plant se svým kytaristou Justinem Adamsem, nahrávky snadno dohledáte na You Tube. Vzhledem k útokům teroristů se festival konal naposled roku 2012, další pokračování mělo formu koncertního turné Caravan of Peace - na němž se podíleli i členové skupiny.
Na Hawa Doumbia
Mali
Malijská legenda a uhrančivá zpěvačka z kraje lovců
Mali, jeden z nechudších afrických států, je hudební velmocí. Pocházejí odtud takové veličiny jako Salif Keita, Ali Farka Toure či skupina Tinariwen. Unikátním regionem je Wassoulou, kde hudba tradičně patřila k nočním rituálům, na nichž se lovci svými hlasy i nástroji domlouvali s duchy. Ti jim pak na oplátku pomáhali ulovit zvěř. Dnes mají v hudbě Wassoulou hlavní slovo ženské hlasy s doprovodem zvukově kouzelných akustických nástrojů. Pochází odtud Oumou Sangare, dnes největší zpěvačka západní Afriky, i Na Hawa Doumbia, legendární osobnost, která se prosadila před 30 lety a dnes slaví comeback.
Vše začalo na blogu Awesome Tapes From Africa, který nabízí digitalizované verze klasických afrických nahrávek původně vydaných na kazetách v 80. letech. Na Hawa Doumbia je prvním projektem, který vyšel na CD a zachycuje zpěvačku s komorním, ale velmi úderným doprovodem kytary a lokálních afrických nástrojů. Koncerty jsou expedicí do zlaté éry africké hudby, dávno před tím, než se World music stala trendem i terénem pro producentské kalkulace.
Když byla Na Hawa Doumbia ještě dítě, objevili ji lovci talentů, kteří pracovali pro Malijské ministerstvo kultury. Africké země se těšily z nedávno získané nezávislosti, hudba byla součástí budování národní identity. Počátkem 80. let vydala Na Hawa Doumbia první alba, která jsou dodnes žádanými sběratelskými artikly. Později natáčela s doprovodnými hudebníky Salifa Keity, a spolu s Oumou Sangare vytvořila trend, známý jako Wassoulou sound. V Mali je hudba - a především tvorba zpěvaček - spojena s protestem proti starým pořádkům, k nimž patří polygamie i nerovnoprávné postavení žen. Nejedná se ale o protestní písně militantního střihu, ženské hlasy předkládají kontroverzní témata velmi okouzlujícím způsobem a doprovází je neméně uhrančivý rytmus zvukově barevných akustických nástrojů. Hlavní slovo má kamale-ngoni, kdysi posvátná loutna lovců, xylofonu příbuzný balafon, kytara, bubínky, a samozřejmě ženské hlasy. V rozhovoru zpěvačka vysvětluje: "Nejsem z rodiny griotů, dědičných hudebníků. Jsem z muslimské rodiny - která ale byla zpočátku proti tomu, abych se stala zpěvačkou. V roce 1974 i později jsem vyhrála několik cen a roku 1980 jsem zvítězila v soutěži francouzského rozhlasu RFI. To mi pomohlo proniknout na mezinárodní scénu. Dětství jsem ale měla komplikované - matka zemřela týden poté, když jsem se narodila, neznala jsem ji a nemám ani její obrázek. Adoptovala mě moje babička, což ale znamenalo problém, protože mě nemohla kojit. Naštěstí se podařilo obstarat krávu, tu ale zabil blesk, a druhá kráva se zřítila do rokle. Nakonec babička našla ve vesnici nějaké ženy, které mě mohly kojit.
Iva Bittová & Čikori
Česká Republika
Křest nového alba At Home.
Iva Bittová je česká zpěvačka, houslistka a herečka. Patří k nejvýraznějším osobnostem české alternativní hudební scény. Rozsah jejích aktivit je pozoruhodný – v hudbě od vlastních interpretací lidových písní přes experimentální Jazz, Rock až po houslové aplikace skladeb vážné hudby a operní zpěv. Českému publiku se představí po dlouhé době.
Iva Bittová & Čikori natočili zcela nové písně na album At Home. Devět autorských skladeb skvělým způsobem navazuje na legedární Bílé Inferno a to nejen obsazením či poetikou, ale i svou písňovou formou a celkovým zvukem nahrávky. Kapelu Čikori tvoří Vladimír Václavek (kytary), Jaromír Honzák (kontrabas), Oskar Török (trumpeta). Jako hostující muzikanti se do nahrávání alba zapojili Antonín Fajt (klavír), Hamid Drake (bicí) a další hosté. Mastering provedl ve studiu AREA 52 v New Yorku respektovaný Dave Cook (např. Laurie Anderson, David Bowie, Alanis Morissette, nebo Radiohead). Album je věnované Lence Zogatové a Zuzaně Viktorinové in memoriam.
Dva roky soustředěné, ale klidné a radostné práce trvalo Ivě Bittové a její kapele Čikori natočit nové album. “Pro mne je inspirací příroda a domov a tato atmosféra se zcela jistě podařila zaznamenat na celém albu,” říká ke svému novému počinu Iva Bittová a dodává: “Titulní skladbu At Home považuji za jednu z nejsilnějších na nahrávce.” Album At Home Ivy Bittové a Čikori je svojí poetikou, zvukem a také obsazením blízké legendárnímu Bílému Infernu. Autorka si pochvaluje závěrem společnou práci bez stressu: “Bylo to snad poprvé, kdy jsme nikterak nespěchali a v klidu tvořili. S jistým menším odstupem byla každá skladba, řekla bych až minimalisticky, kompozičně dopracována.”
Hudba na nahrávce autorsky patří Ivě Bittové a celým Čikori. Z devíti textů se o tři zasloužil Karel David, úvodní Noc napsal Vladimír Václavek. Jeden text přidal také Richard Müller. Na nahrávce jsou tři anglické texty, které jsou pro celé album zásadní a Iva Bittová je čerpala ze svých básnických sbírek. Titulní text at Home patří Lindě Gregg a například text k písni A Paper Cone napsal renomovaný londýnský kritik, rozhlasový redaktor, příležitostný textař a básník Ken Hunt. Album, obsahující celkem devět skladeb, se točilo od listopadu 2014 do července 2016 ve studiu V ve Zlíně. O zvuk se postaral Ivo Viktorin, Petr Vavřík a Marcel Gabriel. Mix celé nahrávky měl na starosti Ivo Viktorin a masteringu se ujal ve svém studiu AREA 52 v New Yorku respektovaný Dave Cook, který v minulosti spolupracoval například s The B-52’s, 10,000 Maniacs, Nickem Cavem, Davidem Bowiem,, Alanis Morissette, nebo Radiohead.
Píseň A Paper Cone (Papírový kornout), jejíž text napsal je význačný britský žurnalista, znalec východoevropské hudby, hudební kritik a občasný básník Ken Hunt, inspirován náhodnými zážitky ze svých dvou cest coby novináře za Ivou Bittovou. Jejich první osobní setkání před 12 lety přerostlo v dlouhodobý a přátelský a umělecky inspirativní vztah. Ken Hunt před časem v závěru rozhovoru o Ivě a Papírovém kornoutu pro Divadelní noviny říká: “Je rok 2006, Vyprávím Ivě o svém psaní textů pro několik dost dobrých (ironie, ironie, ironie) hudebníků. Její hnědé oči se ptají, jestli… To odpoledne U Osla v Kolébce, u oběda a tří piv, napíšu texty pro naše první dvě spolupráce. Je to začátek něčeho nového. Základ písní psaných speciálně pro ni v angličtině”. Závěrem rozhovoru vysekl této vyjímečné osobnosti upřímnou poklonu: “Papírový kornout je mé nejoblíbenější dítě. Je to text, který jsem začal psát v době, kdy jsem neměl ani ponětí, že Ivuška a já někdy budeme skládat společně. Je pro mě sestrou, kterou jsem nikdy neměl. Jak říkáme v klasické indické hudbě, je mou sestrou v hudbě. Co si přát víc? Co lepšího si přát? Věřte mi, nejsem vůbec předpojatý.”
Jaromír Honzák o albu: At home je člověk tam, kde může být sám sebou a je tak vítán. V Čikori se cítím “at home”, bez ohledu na to, jak často se setkáváme nebo jak dlouhá je pauza od posledního hraní / nahrávání. Na oslavě mých padesátin před 7 lety zorganizoval Petr Ostrouchov setkání členů v té době již řadu let nečinné skupiny Čikori a Toto setkání se stalo impulzem pro její obnovení. Od té doby mám opět to potěšení zažívat pocit “at home” pokaždé, když se sejdeme na pódiu.
Balanescu quartet
Rumunsko/ Velká Britálnie
Alexander Balanescu, vizionář spojující Kraftwerk s Johnem Cagem.
Ansámbl rumunského houslisty Alexandera Balanescu patří do stejné třídy jako světově nejúspěšnější komorní těleso Kronos Quartet - ale na rozdíl od něj se zaměřuje výhradně na experimentální žánry a stylové přesahy. Dlouhodobě spolupracuje s anglickým minimalistickým skladatelem Michaelem Nymanem, hraje akustické verze elektronických skladeb skupiny Kraftwerk, podílel se na albu Bartók maďarské skupiny Muzsikás, účastnil se koncertního turné PET SHOP BOYS a v repertoáru má skladby Johna Cage, Davida Byrna, Philipa Glasse i Yellow Magic Orchestra. Mezi osobnostmi soudobé hudby je řazen k nejodvážnějším vizionářům i hudebním znalcům: zkomponoval "surrealistickou minioperu" Ostrov - setkání Robinsona Crusoa s kanibaly, a k jeho nejžádanějším projektům patří multimediální představení, věnované odkazu velké rumunské zpěvačky Marie Tanase, která čerpala z pijáckých písní cikánských kapel rumunského venkova.
Alexander Balanescu se narodil jako syn universitního profesora, vyrůstal v Rumunsku, dospíval v Izraeli, hudbu studoval v Londýně i v New Yorku na Juillard School of Music. Roku 1987 založil Balanescu quartet, roku 1992 natočili průlomové album Possessed pro nezávislou značku Mute Records, s akustickými transkripcemi skladeb Kraftwerk - což Balanescu zdůvodnil slovy: ‘Housle existují dvě století, a my se snažíme je dostat do harmonie s moderními skladbami.’ Další album, Luminitza, Světlo naděje, inspiroval pád komunistického diktátora Ceaucesca. Celkem 15 let Balanescu vedl ansámbl britského skladatele Michaela Nymana, a když maďarská skupina Muzsikas se zpěvačkou Martou Sebestyen natáčely album Bartók, přizvali právě Balanesca, který spolu s houslistou skupiny Muszikas k nahrávce přispěli Bartókovými houslovými duety. Roku 2013 vystoupil Balanescu spolu s rakouským video-performerem Klausem Obermaierem na festivalu v Rudolstadtu v programu Maria T, věnovaném 100letému výročí narození rumunské zpěvačky Marie Tanase. "Pijácké písně zpívala ráda a s velkým zaujetím i osobní zkušeností," uvedl tehdy na koncertě Balanescu. Maria Tanase patřila v Rumunsku k největším hvězdám 20. století, svůj repertoár čerpala z lidových písní venkova i z romských ghett. Německá specialistka na rumunskou hudbu Grit Friedrich říká: "Maria Tanase byla plná vášní, emocí, prošla dramatickými změnami, rumunským fašistickým režimem, válkou, socialistickou érou v 50 letech, a celou tu dobu setrvala ve své vlasti, i když měla příležitosti odejít. V 60. a 70. letech její nahrávky z rumunského rozhlasového vysílání zmizely, protože za socialismu byly v kursu optimistické písně a ne tragické balady doina. Teď její písně v Rumunsku zpívá mladá generace." Balanescův koncert v Praze přinese jak ukázky z projektu Maria T, tak i skladby Kraftwerk a též ochutnávku chystaného alba Transrapsodia.
Eric Marchand & Bojan Z.
Francie/ Srbsko
Hudební expedice mezi Bretaní a Srbskem.
Spolu s Alanem Stivellem patří Erik Marchand k nejdůležitějším průkopníkům bretaňské hudby. Zatímco Stivell ji představil širšímu publiku, Marchand na jeho odkaz navázal směrem do hloubky a zkoumal spřízněnost bretaňských melodií s tradicemi z Balkánu či Afriky. Jeho posledním projektem je spolupráce s pařížským, původem srbským pianistou Bojanem Z (Zulfikarpašićem) - největší osobností balkánského jazzu. Jejich společná vize vychází z faktu, že v minulosti, ještě předtím než převládly mollové a durové stupnice, měly evropské tradice mnohem víc společného s "modální" hudbou Východu. Repertoár dua sahá od bujarých keltských tanců až po virtuozní improvizace. Podobně jako minimalistický novátor La Monte Young se Bojan Z snaží klavír vymanit z limitů temperovaného ladění. Za svůj přínos získal roku 2002 od francouzské vlády titul Rytíř Řádu umění a literatury (Chevalier de l’ordre des Arts et des Lettres), od francouzské jazzové akademie cenu Django Reinhardta a roku 2005 Evropskou jazzovou cenu jako hudebník roku.
Erik Marchand tvrdí, že tradiční bretaňská hudba měla dvě podoby: zpívanou a instrumentální - obojí najednou neexistovalo. "Když se v Bretani prosazovalo folkové hnutí, Alan Stivell vnesl do naší tradice rockový zvuk. Pro mladou generaci to mělo značný význam a po Stivellovi vznikla řada nových kapel, které hrály k tanci. Mě šlo spíš o to, hrát bretaňskou hudbu k poslechu." Klíčovou inspirací jsou písně gwerz, které vypráví epický děj, jako balada. Gwerz byl i název první Marchandovy skupiny. Velký vliv měla té době v Bretani irská hudba: Marchandův houslista Jacky Molard hrál irským stylem a Patrick Molard si nechal postavit bretaňské nástroje, jako třeba bombard nebo dudy biniou, které ovšem měly nižší ladění než je zvykem, aby se jejich tóny nepřekrývaly s lidským hlasem. Souběžně s tím ale pokračuje i tradice bretaňského zpěvu bez nástrojů: k hlavním osobnostem patří právě Marchand či u nás dobře známý Yann-Fañch Kemener. "U nás v Bretani musí každý zpěvák umět zpívat bez doprovodu," dodává Marchand. "Koncem šedesátých let lidé změnili způsob života a tak zmizelo prostředí, kde by se balady gwerz mohly zpívat. Teď to už je ale opět jinak - lidé chodí na tuhle hudbu na koncerty." Marchand tvrdí, že neprošel vlivem Beatles či Led Zeppelin, ale už jako teenager měl rád lidovou hudbu. "Ve Francii byla k mání spousta afrických nahrávek a já si ty desky kupoval a zjišťoval jsem, že i v té hudbě odjinud je podobná síla a cítění, jako v bretaňské tradici. Věděl jsem, že bych nakonec mohl hrát indickou či africkou hudbu, ale že by to pro mě bylo daleko těžší, než když zůstanu u bretaňských kořenů." Jedním z vrcholů Marchandovy tvorby jsou alba, která natočil s rumunskou dechovkou Taraf de Caransebes. Ta pochází z Banátu, kraje poblíž Dunaje a hranice se Srbskem. Tyto nahrávky představují unikátní výjimkou jak v bretaňském, tak i balkánském kontextu, nejde totiž o účelovou fuzi, ale o sofistikovaný hudební dialog.
Spolu s irsko-řeckým hudebníkem Rossem Dalym patří Marchand ke světovým špičkám v oblasti modální hudby - tedy historických forem, které předcházely durovým či modálním stupnicím a které dodnes žijí v Asii či Africe. Pozici průkopníka má i Bojan Z, veřejnosti nejlépe známý jako pianista bosenské zpěvačky Amiry, jejíž repertoár tvoří balady sevdah s kořeny v Turecku. Bojan je stylotvorný novátor, který hledá cesty, jak zahrát tóny mimo rozsah klaviatury, tedy mikrointervaly vymykající se temperovanému ladění. "Člověk nikdy neví kam Bojan zamíří, pokaždé je to jinak," vysvětluje Amira, "nutí mě, abych byla pořád ve střehu, připravená na všechno. S jinými hráči je to snadnější, protože člověk se pohybuje hudbou podle daného plánu." Bojan Z střídá klavírní křídlo s upravenými klávesami Fender Rhodes, známými též jako ‘xenophone’. Jeho metoda je spřízněná s hudebníky, kteří propojují klavír s mikrointervaly flamenca, jako například Dorantes.
United Vibrations
Velká Britálnie
Future afro Jazz s londýnskou pečetí.
Rafinovaný hudební rébus ze současného Londýna. Syté barvy dechů nastartují koncert afrobeatového groovu, který se překlopí do minimalistických struktur, z čehož vás vzápětí probudí vokál na pomezí hip-hopu a jazzové poezie. Koncept permanentně proměnlivý, ale vždy dokonale čitelný a plný překvapení, směrovaný na vnímavé posluchače všech hudebních vyznání. Myšlenkově, nikoli však stylově, skupina navazuje na Talking Heads v tom, že vyhmátne kombinaci, která je v dané chvíli hudebním obrazem té nejžhavější otázky, mění její perspektivu a nabízí věčně proměnlivé odpovědi.
Sestavu tvoří čtveřice z Brixtonu, multietnické čtvrti na jihu Londýna, známé díky jamajským přistěhovaleckým komunitám i akční hudební scénou. Brixton je permanentním zdrojem nových hudebních myšlenek, což potvrzuje i fakt, že se stal tématem skladeb které natočili The Clash, Misfit, Simple Minds, Amy Winehouse či Robbie Williams. S typicky britským humorem hudebníci označují svůj styl za 12Rone, jako expanzi historického žánru 2Tone music, který vznikl mixem ska a punku, a upozorňují i na méně nápadnou stránku: "Termín odkazuje i na naše harmonie, které do World music přinesli jazzmani, ale od odborníků za to nikdy nezískali odpovídající kredit." Svoji hudbu popisují podobně jako jazzoví improvizátoři -- je to dílo daného okamžiku, spojnice mezi minulostí a budoucností. "Chápeme, že v umění neexistuje naprosto originální počin, izolovaný od všeho ostatního. Každá nota, kterou hrajeme, přišla jako inspirace od někoho před námi. To je krása hudby, jazyků, i lidského vývoje."
Což je ale ve skutečnosti přehnaně skromné konstatování ve stylu typicky britské zdrženlivosti. United Vibrations představují naopak ten nejoriginálnější hudební zjev na britské scéně, což potvrzuje i letošní plánované vystoupení na jedné z nejdůležitějších světových přehlídek, SXSW v Texasu. Ironií osudu ale z koncertu nakonec sešlo díky zpřísněným cestovním opatřením, které zavedl Donald Trump.
Ve vysílání BBC prosadil United Vibrations prominentní DJ Gilles Peterson, skupina koncertovala v Royal Festival Hall, na festivalu Glastonbury i několikrát v nejslavnějším londýnském jazzovém klubu Ronnie Scott's, a výjimečným uznáním jsou i společné koncerty s veteránským nigerijským bubeníkem Tony Allenem, který byl před 40 lety spolu se saxofonistou Felou Kutim zakladatelem stylu afrobeat. Skupina je držitelem cen Emerging Excellence (2011 & 2013 – Help Musicians UK) a Inaugural Willem Wodka (2013 – Grounds, Rotterdam).
